Kdysi, jako malá, jsem měla kamarádku.
Nebyla ani tak nejlepší, jako spíš jediná ve městě, kde sice žili mí rodiče, ale kde jsem se shodou okolností nikdy necítila doma. Spolu jsme začaly chodit do školky, ale Iveta tam vydržela celé dva dny - pak se jí ujala babička a poctivě se o ni starala doma. Jak já jí záviděla, že nemusí vstávat za tmy a jet tramvají do špinavého starého baráku, kde by na ni řvaly učitelky... ale školku jsem kupodivu přežila a nastoupily jsme do školy. Já měla dvojky a trojky, ona bez námahy jedničky... já o víkendech lítala kolem babičky, ona jezdila na hory, já dělala o prázdninách na stavbě staré chalupy, ve které se stejně nikdy bydlet nebude, ona se opalovala v Jugošce, kde měli příbuzné, a tudíž každoročně vízum bez potíží. Jestli jsem jí záviděla? Samozřejmě... měnila bych hned a všemi deseti.

A časy šly... každá jsme byla na jiné střední škole, ale vídaly jsme se pořád. První lásky, první společný víkend na chalupě, první vaření... v té době už jsem neměla co závidět, i známky se vyrovnaly a rodiče konečně pochopili, že na chalupu opravdu s nadšením jezdit nebudu. To už jsem měla svého kluka - byl to můj první a jediný, a taky jsem si ho později vzala.

A pak vysoká - tam už jsme se vídaly hodně málo, ale přece. Pořád jsme se ale kamarádily, koneckonců jsme se vídaly každou chvilku, bydlely jsme vedle sebe. Já postupně přestala závidět a uvědomovala si, že i do té ciziny se můžu dostat. Hory jsem prolezla v léte a lyžovat jsem stejně nemohla...

A pak jsem si našla práci a porodila první dítě. Iveta si mezitím našla kluka - pana doktora. Ale spokojená nebyla. Zatímco my měli životní minimum a pronajatou garsoniéru, ona se stěhovala do cihlového 3+1 v osobním vlastnictví, měla dvě krásné děti, původně měla i bezvadné místo ve velké firmě... a záviděla mi. Netušila jsem co - když jsem šla vedle ní se svým kočárkem po sousedce a kalhotách z výprodeje, připadala jsem si jako trhan. Ona měla koně svého, já mu jezdila kydat hnůj... ona měla peněz, kolik si řekla, my počítali každou korunu... ale stejně mi záviděla. Vyčítala mi kde co, snad i to, že žiju. Nakonec jsme se úplně přestaly stýkat.

Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že v tu dobu už byla nemocná. Nevím, jaký je přesný název, ale je to fobie. Iveta se bála jít mezi lidi. Zpočátku to vypadalo, že se jen bojí po mateřské vrátit do práce, a argument „manžel mě uživí a já se aspoň postarám o děti" její okolí bralo, ale ona vnitřně cítila, že lže. Později se už bála vyjít z domu... záviděla mi to, že já se nebojím, že se lehce seznamuji, že jak já, tak můj muž máme dost přátel... ona sama byla odsouzená k životu ve své zlaté kleci, kterou si strašně poctivě odmalinka zařizovala.

Jak to celé dopadlo, nevím. Nemám na ni kontakt - telefon už v seznamu není a dům je zbořený. Její rodiče nežijí. Vím jen to, že i závist může být ve své podstatě voláním o pomoc...


Pajda


Milá Pajdo,
děkuji za zajímavý příběh. Někdy jsou příčiny závisti opravdu neuvěřitelné.


Reklama