Reklama

 

Nikdy by mě nenapadlo, že mě vlastní dítě může tak zklamat... Od okamžiku, kdy se Karolína narodila, stala se pro mě tím nejdůležitějším bodem života. Věnovala jsem se jí, pomáhala se školou, četla jí po večerech knihy, brala ji na výlety... Zkrátka, dělala jsem vše proto, aby z ní vyrostl slušný člověk, který se v životě neztratí.

 

Dcera mi tuto moji péči vrátila tím, že se dnes za ni musím stydět. Ano, ano, stydím se za své vlastní dítě a věřte mi, je to hrozný pocit.

 

Karolína nikdy nebyla ve škole dobrá. I když jsem s ní den co den probírala učivo, na vysvědčení se jí vždy nějaká ta čtyřka objevila...
Řekla jsem si, že holka nikdy nebude geniální, a to, že ani nemá na to studovat střední školu, jsem překousla.

No a? Tak bude třeba kadeřnicí nebo prodavačkou... vždyť i toto jsou zaměstnání, která jsou u nás třeba.

 

Po dohodě s dcerou jsem ji dala na SOU Obchodní. Karolína však ve druhém ročníku prohlásila, že „učňák“ není nic pro ni a že tam odmítá chodit...

 

A kam chceš jít?
Co hodláš dělat?

Na tyto otázky mi nikdy neodpověděla, jen se vždy uchichtla. Snažila jsem se jí stále dokola a dokola vysvětlovat, že nemůže mít jen základní vzdělání. Že tím si zavře cestu k jakékoli lepší práci... Byla však k těmto názorům hluchá a stále mi opakovala, že se v životě neztratí.

 

Ach, co já se natrápila! Co já se naplakala... Nepoznávala jsem vlastní dceru, byla mi tak cizí a najít k ní cestu bylo nemožné. Uzavřela se do svého světa, kam směla jen její pochybná parta...

 

Otec Karolíny od nás utekl, když byl dceři rok, takže jsem ani neměla v nikom oporu či pochopení. A to bylo nejhorší... nevěděla jsem si s Karlou rady a potřebovala jsem vědět, že na toto hrozné období nejsem sama.

Sama jsem bohužel byla, a  tak nezbývalo, než dál zkoušet vše možné i nemožné, jen aby holka dostala rozum.

 

Karolína se začala toulat. Stále častěji a častěji se stávalo, že jsem několik dní o ní nevěděla, netušila jsem, kde je... Pamatuji se, že jsem ji jednou dokonce hledala do pěti do rána. Celá zoufalá jsem objížděla diskotéky, obvolávala její známé a v hlavě měla ty nejčernější myšlenky.

 

Karolína přišla domů po třech dnech a hrozně se divila, ba přímo urazila, když jsem ji seřezala jako psa.

 

Dnes již dcera do školy nechodí, ke konci roku ukončila učení. Nemá tedy ani výuční list, nemá nic – jen základní vzdělání....

Ale je na sebe pyšná! Proč? Nu protože si dokáže vydělat dost peněz....

 

Živí se tím, že po nocích tancuje u tyče!!!
Bože, když jsem na to přišla, měla jsem chuť ji zabít.

 

Hrozně jsme se pohádaly a já jí řekla, že dokud nezačne žít slušně, nechci ji doma... Od té doby jsem Karolínu už pár týdnů neviděla...

 

Od známých vím, že se stále živí tancováním, a co je horší, sem tam dokonce předvede i striptýz. Je mi zle, jen si to představím.

 

A víte, co mě bolí nejvíce?
Že jsem dceru nezanedbávala, snažila jsem se jí dát tu nejlepší výchovu, ale evidentně jsem selhala...

 

Bratr má dcerku o rok mladší, než je Karolína, a řeknu vám, když Elišku vidím, plakala bych.

Eliška je pravý opak mé dcery... je tak hodná, spolehlivá, ve škole se učí na výbornou, nikde se netoulá....

Co já bych za to dala, mít takovou dcerku!

 

Moc mě bolí to, co Karla dělá, jaký život vede...

A nejhorší je, že je jí jedno, jak se trápím. Nebere mi telefony, a když ho přeci jen vezme, jen odsekne: Co zase chceš???

 

Nikomu nepřeji, aby si s vlastním dítětem musel prožít to, co si nyní prožívám já.
Příští týden jsem objednaná k psychologovi, snad mi pomůže, už totiž opravdu nevím, jak dál... Stále na mě útočí vědomí toho, že jsem opravdu totálně selhala.