Reklama

O tom, jak jsem instaloval velice složitě a zajímavě závěsy a záclony, už jsem tu psal. O tom, že žiju s jednou kočičí vznešeností jménem Chiméra (jen tak, když jsme spolu sami, říkám jí Čičméra), jsem psal také. Tak teď ještě zbývá napsat o tom, jak se snáší záclony a Chiméra dohromady. I když... Na to musíte přijít sami.

Jak to vypadá a vypadalo? Když se díváte hodně z dálky, tak docela dobře. Zblízka už to tak slavné není, protože za záclonou, potažmo za závěsem, je nejen okno, které moji kočku eminentně zajímá, protože za ním létají ptáci, na které může dělat to svoje brekekeke, ale také anténa na příjem internetového signálu. A anténa se, když se do ní šikovně šprtne, tak jako legračně klátí a vibruje. A když se něco klátí a vibruje, je pochopitelně potřeba pořádně to ztrestat.

Ona Chiméra vůbec ráda trestá věci. Pořídil jsem si onehdá přívěšek na klíče vyvedený coby medvídka Mr. Beana. Z toho během několika krátkých dní během trestání vytvořila zrůdu, která se asi nejvíce díky vytahaným vláknům podobá Jožinovi z bažin, pokud si na něj z klipu vzpomenete.

Ale abych neodbíhal (i když odbíhám s chutí a rád), Čičméra trestá anténu a bohužel v cestě jí stojí závěsy a záclony. Jak říkám, když vytažené oko natáhnete, ztlumíte osvětlení a díváte se z dostatečné vzdálenosti, téměř nic není vidět. Jinak bych ale potřeboval jak nové záclony, tak nový závěs.

A to zrovna prý v Receptáři o víkendu měli reportáž, kterou uváděl Přemek Podlaha slovy: „ ...a prozradíme vám, jak na to, aby vám kočky netrhaly záclony...“ Rada zněla: pořiďte kočce škrabadlo. Možná je celý trik v tom, že nejdřív máte pořídit záclony a pak škrabadlo, aby milostslečna pochopila, že škrabadlo je lepší. Jenže já ho měl jako první a ona na něm drápe jen tehdy, když něco provede, a chce mi udělat radost a ukázat, jaká je vzorná kočička.

Na stranu druhou si říkám, že jsem záclony pověsil dobře, protože můj drobeček bude mít brzy už pět kilo, a i když se čas od času pověsí, všechno (až na ni) stále drží tam, kde má.

Vůbec vám řeknu... Vždycky jsem měl kliku na kočky. Tohle není první vypečená potvora, která mě vlastní. Mám ale pocit, že je ještě vypečenější než bájná kočka Saxána (krémová peršanka), kterou jsem měl dvanáct let až do roku 2002. A to Čičméře není zdaleka ani rok! Přitom mě má skvěle vycvičeného, odmlouvá, když jí něco říkám (naštěstí odmlouvá všem a ne jen mně), hraje si s námi se všemi svoje kočičí hry, zkrátka ví, kdo je tady pánem. A já to nejsem... Já ne.

Nechci jí ale zase křivdit... Je to asi tři dny, co si sedla (jako obyčejně) na opěrku mojí kancelářské židle a „umyla“ mi celou půlku hlavy. Vlasy jsem měl mokré jak po sprše. Dneska dopoledne měla pro změnu nějakou zjihlou náladu a přišla se nechat potulit (nikdy nevím, co si tím žehlí). Tvářila se něžně a byla jak cukrkandl. Tak jsem ji hladil a za odměnu mám na hrudníku dva krásné škrábance. Z lásky asi. Nebo tak nějak. Jdu čistit záchůdek, mějte se.