Zdá se mi to, nebo se svět opravdu trochu zbláznil?! Jdu po ulici a neustále potkávám ty, kteří mě prosí o peníze. Nabízejí perníčky, gumy, odznáčky...  

Vše, prý, putuje na pomoc různým organizacím. Snažím se dělat, že je nevidím, ale mám černé svědomí z toho, že bych se přece měla zastavit. Když se zastavím, zaplaví mě najednou pocit, že někdo využil toho, že jsem vyšla do ulic.

 

Přiznám se na rovinu. Nemám ráda zastavování na ulici a žádosti o podporu těm, kteří to potřebují.

Vím, že jsou lidé, kteří potřebují finance od ostatních, aby mohli nějakým způsobem fungovat. Ale proč vybírat peníze právě takovým způsobem? Nepotřebuji potkávat studenty s kasičkami na ulicích. Chci-li někomu pomoci, udělám to.

 

Pokud vidím například bezdomovce, který trpělivě u stanoviště metra prodává časopis, zastavím se a koupím si jej od něj.

Nepřispívám na konta pro opuštěná zvířata. Již dvakrát jsem raději využila akce, která proběhla v našem městě v rámci slavností. S několika lidmi jsme vyvedli opuštěné psy a nabídli je lidem, kteří by za nimi do útulku nepřišli.

Připadá mi smysluplnější zaslat dárcovskou SMS, která je spojena s nějakou kulturní akcí, nebo si koupit časopis, jehož část z ceny je někomu věnována.

 

Nejde mi o těch pár korun, jde mi o princip. Chceme-li někomu podat pomocnou ruku, nemusí nás k tomu nikdo nutit. Nejsme slepí, abychom věděli, že sbírky jsou potřeba.

Tak mě napadlo, že pokud bych vyrazila do centra Prahy a začala přesvědčovat kolemjdoucí, že vybírám peníze například ve prospěch ohrožených živočichů, během chvíle vydělávám nemalé peníze. Možná byste mi přispěla i Vy...

 

Pomáhejme. Přispívejme. Klidně, i když nás zastaví někdo na ulici. Říkám jednoznačně ano! Ale, udělejme to až ve chvíli, kdy budeme vědět, o co se jedná a že to opravdu udělat chceme. 
Reklama