Tak strašně dlouho mi to trvalo, nekonečně dlouho, než jsem si dokázala přiznat: Já na to mám! Já si ho zasloužím! Co? No přeci lepší život!

 

Máte někdy pocit, že vám ke štěstí stačí dýchat vzduch? Nejíst, nepít, prostě jen existovat. A jestli pod stromečkem neobjevím ani jeden hmatatelný dárek, nevadí. Já si totiž nadělila něco, co se materiálnu nevyrovná!

 

Ale začala jsem od konce, že? Nevadí.

 

Taky vás doma učili, mám na mysli většinovou část čtenářů tohoto magazínu – ženy, že máte být hodné, poslušné, nevystrkovat nos, nevybočovat z řady, prostě nijak nevyčuhovat, abyste zbytečně na sebe neupozorňovaly? A říkali vám, poslouchej paní učitelku, raději neodmlouvej a proč bys nedělala předsedkyni třídy či vedoucí pionýra v gymnastickém kroužku...?!

 

Mně to říkali a já myslela, že to tak má být – tedy že to mám dělat. Prostě jsem se postupem času stala šedou myškou, která byla skromná a dělala, co se po ní žádalo, ale která v sobě dusila tu spoustu energie a touhu něco dokázat, a které stále nešlo na mysl, že ta či ona jsou úspěšné ženy, vždyť mi přeci říkali, že ženy mají být učiněná skromnost!

 

Vzala jsem si skvělého muže, a tak to i zůstane, s jiným bych snad ani žít nemohla. Já vyhrála jinde. Zjistila jsem, že si zasloužím obdiv, uznání i ty příjemné pocity, které po pochvale následují. Zatímco mé kolegyně, které sotva umějí polovinu toho co já a dělají z prdu kuličku (omlouvám se za ten výraz), já na sebemenší pochvalu odpovídala: „Ale to nic, to nestálo zas tak úsilí.“ Anebo když mi někdo pochválil nový účes, melír podle poslední módy, tak jsem rychle procedila mezi zuby, že jsem si to dělala sama doma a že to vlastně zas až tak dobře nedopadlo. Přitom! Přitom jsem za to dala skoro tisícovku a byla jsem pyšná, jak mi to sluší!

 

A nedávno, nedávno jsem se koukala u kamarádky na jeden starší díl již skončeného seriálu, kde je hrdinka na nějakém hromadném sezení a terapeutka ženám říká: „Když budete věřit v lásku, zasloužíte si ji, a vy si ji zasloužíte!“ Ta slova zasloužíte si ji mne pak fascinovala dlouhou dobu, než jsem na to přišla. Já si totiž nikdy nedokázala připustit, že si něco zasloužím, že mám právo jít kupředu, že věci mohou jít také podle mne!

 

Pravda, sebevědomí a úcta k sama sobě se nezískávají ze dne na den, ale začala jsem maličkostmi: letos budeme slavit Vánoce jen my dva s manželem a rodiny obšťastníme návštěvou až o svátcích (lezlo mi na nervy to noční cestování domů na Štědrý den a dělání, jako že se nic neděje),  instruktorce na cvičení jsem na její poznámku o mé fyzičce řekla, že tam nejsem od toho, aby mne kritizovala za moje netrénované svaly, ale naopak, ona je tam proto, aby mi poradila a něco naučila. A kamarádce, která mi pochválila šaty a které bych jindy odvětila: "Ale ne, fakt, myslíš, že mi ta barva sluší?" (či bych si našla jiný malicherný nedostatek), jsem řekla: "Já vím, díky!"

 

A když na mne přichází malověrnost, tak si připomenu ten seriál a zopakuji si: Zasloužíš si to!

 

Také si „ji“ či „to“ zasloužíte, věřte mi!

Reklama