„To by mě zajímalo, kdo zas s tímhle dělá parádu!“ vrtí v hale vrchní sestra nad poloprázdným košem s návleky.

 

My to víme. Roman Kaláb si to vykračuje od vrátnice k autu a říká si, že muselo po ránu zas přituhnout, když tak podkluzuje. Ty holky na zastávce se snad smějou jemu. Krávy. Taky jim bude jednou padesát. Musí na to myslet ještě když prošlapává spojku botou v návleku z čekárny č. 6.

 

„Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, jak jsi to mohla vyměnit?“ třeští nevěřícně oči moje máma na aktovku na židli. Není ani červená, ani se slonem… jako ta moje. Táta zatím grifem zkušeného vyšetřovatele odhaluje v penále kartičku s adresou Vlasty Pánka. Krčím rameny. Dávala jsem si ji v družině ke dveřím a pak tam byla tahle, no. Máma obrací oči v sloup a  my s tátou se obouváme, protože u Pánků teď mají v předsíni podobný výjev.

 

Zážitek nebrání tomu, že o pár týdnů později přijdu domů zas v o dvě čísla větších galoších. Kláře v šatně uteklo morče, co ho nesla ukázat paní učitelce. Nebyl čas… řešit detaily.

 

Člověk by si myslel, že z tohohle někdy vyroste. Nebylo mi sice jasné, kdy ten zlom nastane, ale trochu jsem v to vážně doufala. Asi do minulé středy.

 

„Osmdesát.“ zaokrouhluji částku a beru si od prodavačky přes pult zbytek peněz. Zatímco je po paměti ukládám s peněženkou do batohu, koukám na nové modrotisky za prodavačkou. Kontrolně mrknu na svoje ruce zapínající batoh. Vytřeštím oči.


Na kapse, kterou zapínám se houpe dřevěná píšťalka. No jistě. Zvednu zrak ke dveřím, kde oddaně čeká můj vlastní batoh s rourou plakátů, který jsem si duchaplně sundala při vstupu do obchodu, abych neočesala výzdobu. „To není můj batoh!“ sdělím s vyvalenýma očima konverzující paní vedle mě.

S těmi slovy nepřítomně zalovím naučeným pohybem v cizím batohu a z  jedné ze dvou takřka stejných předních kapes  vyndám sice černou, ale JEJÍ peněženku. Pak už se vzdávám a prosím tu ženu, aby se po další peněžence raději podívala sama. Celou tu dobu si na sítnici promítám všechny ty spratky, co vám v MHD zajíždí do kabelky a nebo vypráví o ukradených dokladech a loudí peníze na jízdenku do Levoče.

           

Peněženku mi dala, na policii nevolala a berlí mě pod kolenem nevzala! Taková to byla hodná paní.

 

A co vy? Máte svoje boty? V návlecích?

 

Reklama