Reklama


Tedy, kdybych byla v téhle zemi terorista, nebo jiný kriminální živel, asi bych si po setkání s naší zásahovou jednotkou všechny další aktivity dobře rozmyslela.

Pravda, ne všude je potřeba po zuby ozbrojených, zakuklených chlapů v neprůstřelných vestách k likvidaci dětského praku, ale zkušenost to byla k nezaplacení.

Zkuste si teď představit tichou uličku ve vilové čtvrti na periferii Prahy. Je pozdní odpoledne. Cvrlikají ptáčci, zahrádky jsou ozářeny zapadajícím sluncem. Je červenec.

Vaše děti se právě vrátily z venku a výjimečně hodné se zabývají v pokojíčku domečkem pro panenku. Vy se idylicky a v dobrém rozmaru bavíte přípravou večeře.

Zvonek…
 
Vyhlédla jsem z okna v přízemí. „Ježišimarjá, už je zase na mol. No naštěstí není půlnoc jako minule a nemám cihlu v kuchyni,“ říkám si.
Sirku ve zvonku si ale naše sousedka tradičně neodpustila. Šlo o dámu ve středním věku, která se již několik let úspěšně snažila se za asistence obyvatel celé ulice propít do kvalitního deliria.
Přibližně obden se, majíc v krvi víc lihu než hemoglobinu, bavila tím, že buďto někomu vysklila cihlou okno, nebo propíchala gumy od auta, případně vložila sirku do zvonku, a pak se jala neartikulovaně nadávat, či jinak člověku v okně zpříjemnit jakoukoli denní či noční hodinu.

„Jděte domů spát, nemám čas, paní Vrtišková,“ vysvětluji přívětivě z okna.
Následovala smršť výraziva, ze kterého bylo lze rozpoznat několik zástupců hovězího dobytka, drůbeže, obsahu toalety, vepřové, zaměstnání v oblasti erotiky a několik slangových termínů pro části ženského těla. Ještě několik minut jsem se aktivně pokoušela přimět na „hadry“ upravenou sousedku, aby v pokoji ulehla pokud možno do vlastní postele.
Zbytečně.

„Maminko, kdo to je?“
„Nikdo.“
 

Ne, že bych se jí záměrně chtěla dotknout, ale evidentně se tak stalo.
„Nikdo?!“ zopakovala hlasitě.

Následovalo nepřeberné množství přídavných a podstatných jmen na moji adresu. Intenzita hlasitosti na hranici tlaku. Všichni sousedé přehozeni přes parapety oken.
Nebyla jsem rozzlobená. Miluji zapadající slunce. Miluji švitoření ptáčků a také svůj domov. Měla jsem tak dobrou náladu a na tento typ zábavy jsem byla už tak zvyklá, že mě to nemohlo rozhodit.

Klidně jsem odešla do koupelny, klidně jsem uchopila zelenkavý kyblík, klidně jsem jej naplnila studenou vodou a se slovy „Přeju dobou noc!" jsem tekutinu poslala z okna jejím směrem.
Uspokojena přesnou muškou a s pocitem dobře vykonané práce jsem se vrátila k plotně.
Ztichla.

O deset minut později jsem už se zájmem pozorovala, kterak se skřípěním brzd zastavilo před naším domem policejní auto. Z něho doslova vyskákalo několik zakuklených mužů. Naprosto nedokážu odhadnout, kolik jich bylo.
V zápětí na jedné straně ulice zastavilo další a na druhé straně také další. Z každého se vylouplo několik černě oděných postav, které organizovaně popadaly na kapoty vozů.

„Od oken!!!“ rozlehlo se ulicí.

Uposlechla jsem a odstoupila. Tedy takové manévry kvůli jedné opilé ženě?
No joo, asi jsem dnes nebyla jediná. Možná něco vážného provedla… říkala jsem si.

Než jsem si ale stihla domyslet cokoli dalšího, ozvala ukrutná rána z domu. Vyběhla jsem do chodby. Náhle mě někdo natlačil na zeď. Hrozně křičeli, ale nerozuměla jsem, co to bylo. Byly to sekundy. Ze dveří vyběhla vyděšená, tehdy čtyřletá Johanka.

„Ježíši, co se děje!!!!? Mám tu děti, pusťte mě!!!“ ječela jsem a klepala se po celém těle.

Nemohu s jistotou říci, kolik jich bylo, ale bráno pocitově snad padesát.
Člověk, který se mi opíral o lopatku, poodstoupil. Vzala jsem do náruče řvoucí Johanku, zatímco jiní dělali ukrutný kravál v mém bytě a křičeli. Co říkali, skutečně nevím.

„Mám tam uvnitř ještě dvě děti,“ pískala jsem na celé kolo.

To už vedle mě a toho chlapa v černém, co vypadal jako černá želva, stály obě holky a logicky hystericky řvaly.
Zírala jsem z několika centimetrů do očí tomu muži. Nic jiného nebylo vidět. On se díval zase do mých očí. V ruce měl zbraň.

„Co jsme udělali?“ sípala jsem.  
V té chvíli již pomaleji vyšli ti ostatní chlapi. Plná chodba po zuby ozbrojených černých postav.
„Čisto,“ řekl někdo.
Zopakovala jsem svoji otázku do těch očí. Byly modré.

„Máte zbraň? Střílela jste?!“ řekl hodně hlasitě.
„Máme jenom prak. Vlastně dva a nestřílelo se z nich,“ zašeptala jsem zmateně do jeho obličeje zakrytého tou černou věcí a rozbrečela jsem se.

Výraz jeho očí se změnil. Přísahala bych, ač to nemohlo být vidět, že se usmál. Ustoupil kousek dál a jakoby uvolnil držení celého těla. Zřejmě jim v tu chvíli muselo být všem jasné, že jde o nějaký omyl.

Během několika dalších minut, které již proběhly v klidu a před domem, jsme měli všichni jasněji.
Namol namazaná Vrtišková prostě jenom nevykousla moji koupelovou domluvu.

Nevinný kýbl s vodou proměnila ta ženská v akční přestřelku!

Na linku 158 rozrušeně nahlásila několik útočníků, kteří ji ohrožují na životě několika střelnými zbraněmi. Střílet se mělo směrem do ulice přímo z oken mého bytu! Nedivím se, že poslali zásahovku.

Šéf celé, podotýkám jen několikaminutové, akce ještě nějakou dobu stál u nastartovaného policejního vozu, zatímco ostatní auta již odjela, a mluvil s někým do vysílačky. To už byla lidí plná ulice.
Byl rozzlobený, ale naštěstí ne na mě. Vysvětlila jsem mu, jak se to má s paní Vrtiškovou a že samopal byl ve skutečnosti kýbl s vodou, což potvrdilo několik sousedů. Za celou akci se dokonce omluvil s tím, že takovýto výjezd je skutečně drahá věc a že to patrně paní Vrtišková dostane k úhradě.
Po Vrtiškové se slehla zem.

Nemám to našim policistům za zlé. Ač mě neskutečně vyděsili a skoro jsem se strachy po…, byl jejich zásah brilantní. Kdybych byla skutečný zločinec, nejspíš bych neměla šanci se ani rozkoukat.
A navíc také už vím, že za kuklami a neprůstřelnými vestami jsou sice profesionálové, ale soudě z očí toho muže nikoli stroje, ale hlavně lidé.

Trvám totiž na tom, že se pod tou hrozivou image usmál.