Rozchod není příjemná věc. Každý k němu přistupujeme po svém. Extrémní případ je můj kamarád František, který razí teorii, že je pro ženu lepší, když se rozejde ona, než aby se s ní rozcházel on.

Vždycky jsem byl příznivcem jasných řezů, pokud už k té nepříjemné rozchodové situaci dojde. Tedy rozejít se rychle, ať se člověk z celé věci může co nejrychleji vzpamatovat. Ne tak můj kamarád Franta. Jeho „rozchodová psychologie“ je následující.

broken

„Když už jsem rozhodnutý, že vztah dál nemá cenu, počkám, až se se mnou přítelkyně rozejde,“ řekl mi při jedné diskuzi. Důvod? Tvrdí, že je to pro ženu psychicky lepší a on že má čas. Říkám si, že na tom možná něco je, ale má to svá úskalí. Muž by asi v takovém případě musel být velice citlivý a hodně uvažovat nad tím, jak se chovat.

František to moc neřeší. Není dvakrát věrný typ, a když už je vztah za zenitem, nemá problém najít si paralelní přítelkyni. V jeho případě pak dochází k situacím, které mi vůči původní partnerce nepřipadají moc férové. Na druhou stranu nesporná Frantova ochota pomáhat dává celé situaci bizarní rozměr.

Stalo se například, že se František chtěl rozejít, ale jeho přítelkyně k tomu nedospěla skoro dva roky. A skoro dva roky s ním nadále bydlela, přičemž Franta měl novou tajnou přítelkyni. Hádáte správně, ani jeden vztah nedopadl nijak valně. Zvláštní však je, že původní přítelkyně zůstala Františkovi vděčná a považuje ho nadále za skvělého kamaráda.

Je možné, že rozchod tímto způsobem – „došťoucháním“ partnerky k rozchodu, bolí partnerku méně? Nevím, tak se na to zeptám vás, milé čtenářky...

Diskutujte o svém nejhorším a nejlepším rozchodu. Rozešel se s vámi někdy partner e-mailem či esemeskou? A rozcházíte se spíš vy, nebo býváte rozejita?

Přečtěte si také...

Reklama