Nepatřím mezi „zahradnice“, kterým vykvete i násada od lopaty, když ji píchnou do země. Ale tentokrát jsem ani já, kytkový barbar, neodolala a zkusila své pěstitelské štěstí.

V březnu jsem k narozeninám dostala krásné růže se světloulince růžovými květy na dlouhých pevných stoncích. Dala jsem je do vázy a považte, vydržely v ní skoro dva měsíce! Sice byly v chladnu mezi okny, ale uznejte, že i tak je to u řezaných květin úctyhodný výkon.

Když okvětní lístky začaly na okrajích hnědnout a ztrácet svoji krásu, nastal okamžik loučení. Za normálních okolností bych milé růže hodila je do koše. I tak mi dělaly radost déle, než bývá obvyklé.

Ale rašící pupeny na stoncích jsem vzala jako výzvu a odhodlala se k pokusu růži zasadit a namnožit. No co, nemám co ztratit, buď se můj pěstitelský pokus zdaří, nebo ne.

řízek s pupenem

Rozřezala jsem stonky, zapíchla je do záhonu a přikryla sklenicí od okurek, jak jsem to vídala u maminky.

růže s lístečkem

Za týden hned vedly moje kroky k miniaturním skleníčkům s růžovými řízky. Odkryla jsem sklenice a vida, vyrašily malé lístečky.  

růže pod sklenicí

Že bych i já, zahradnice z leknutí, měla úspěch a podařilo se mi růže vypěstovat?

Lístky

Určitě nemají zdaleka vyhráno, můžou přilézt slimáci, spálit je slunce, sežrat mšice a já nevím, co ještě, ale když se mi podaří udržet při životě alespoň jednu jedinou, bude to pro mě mít symbolický význam.

Poraďte, milé a zkušenější ženy-in, kdy mám sklenice odstranit a nechat růže volně růst? Kdy je můžu přesadit jinam? Co myslíte, dočkám se i květů?

Reklama