Ještě si dovedu živě představit, jak se naši celé mé dětství hádali, protože táta na mámu hrozně žárlil. Nejraději byl, když byla nezaměstnaná a on ji měl hezky celý den doma. Jenže moje máma je hodně akční a lidi a pracovní ruch k životu potřebovala. A já se vždy jen nestačila divit, proč tomu mému, jinak hodnému tatínkovi vadí, že si máma v létě vzala do práce blůzu a byla jí pod ní trochu vidět podprsenka (doma pak bylo vidět pěkné tóčo!! ). 

Trvalo mi celkem dlouho, než jsem pochopila, že můj táta je prostě velký žárlivec a že to s nim má máma moc těžké. Jeho chování jsem pak odsuzovala a řekla jsem si, že dalšího žárlivého chlapa domů nikdy nepřivedu! A taky že ne - můj přítel je skvělý, povolí mi téměř vše a žárlí minimálně.

Ale zato u mě se asi po měsíci našeho vztahu projevila žárlivost v takové míře, že jsem se sama sebe až lekla. No prostě stručně a jasně jsem tu šílenou žárlivost po tátovi zdědila v plné míře!!! Vím, že tím mého přítele ničím, že můžu zničit i náš krásný, již pětiletý vztah, ale já si prostě neumím pomoct. Je to silnější než já. Už několikrát, když jsem příteli ztropila děsnou žárlivou scénu téměř pro nic, jsem si přísahala, že si zajdu pro radu k psychologovi, ale stále jsem jen u té přísahy a doma dál trápím přítele a hlavně sebe!!!

Sative


Milá Sative,
tady je každá rada drahá.
Ale jste na dobré cestě, že si to sama uvědomujete a že s tím chcete něco dělat.
Reklama