Po přečtení článku o mobbingu jsem si zavzpomínala na vlastní zkušenosti s ústrky a šikanou na pracovišti.

Do práce jsem nastoupila, když mi bylo necelých devatenáct let. Jako účetní jsem se dostala do kolektivu starších, ale výborných ženských. Bez chlapů jsme ale v práci nebyly. Firma se skládala z nás, účetních, a techniků, kde zase převládali muži.

Než jsem nastoupila do práce já, fungovalo nepsané pravidlo, že účetní se nijak moc nepřátelily s techniky. Proč taky. Starší ženské nezajímali mladí chlapi, mladé chlapy zase starší ženské.
A tak jsem byla pro techniky vítanou změnou. Ne že bych byla taková neodolatelná hvězda, ale prostě jsem byla nejmladší.

Zvali mě sebou po práci na pivo, sedávali se mnou na obědě a nosili mi do kanceláře svačiny.

A tím jsem si totálně znepřátelila svou nadřízenou. Služebně, i věkově nejstarší, svobodná a bezdětná. Zničující kombinace. Hlavně pro mě, protože jsem měla v práci nepřetržité peklo.

Neustále na mně hledala chyby, dávala mi ty nejtěžší úkoly, aby mě potom před kolektivem mohla urážet za moji neschopnost. Dělala si ze mě poskoka. Přepisovala jsem jí nekonečné formuláře, běhala jí pro svačiny, třídila dokumenty do archívu. Nic z toho nebylo v mém popisu práce.

Ale to jí nestačilo. Pomlouvala mě u kolegyní. Vymýšlela si, co jsem o které řekla, jak jsem kterou urážela a jak na ně na všechny donáším. Některé jí uvěřily, ale naštěstí většina zůstala při mně.

Došla až tak daleko, že když naše firma uspořádala akci na ukončení roku, zařídila u vedení, že ani já, ani moje dvě kolegyně z kanceláře jsme nebyly pozvány. Zdůvodněno to bylo tím, že nepatříme mezi "užší vedení podniku".

Po celou dobu moji šéfovou taky chytaly šílené amoky. Zavolala si mě do kanceláře, kde na mě doslova sprostě ječela, kvůli nějaké drobnosti. Když jsem z její kanceláře odešla na chodbu, téměř vždycky mě doběhla a ječela tak, aby to všichni slyšeli.

Vrcholem bylo, když mi před účetní uzávěrkou svěřila naúčtovat nějaké účetní položky, které po mně v účetním programu OPRAVILA (měla pravomoce administrátora) a já jsem za tenhle její kousek byla potrestána finanční pokutou. Účtovala jsem to přece já...

To byl poslední podraz, který na mě má šéfová udělala. S manželem jsme uspíšili miminko, které jsme plánovali asi o rok později. Otěhotněla jsem, ihned nastoupila na nemocenskou a skončila jsem své pracovní utrpení, které jsem snášela asi tři roky.

Ptáte se proč? Proč jsem nedala výpověď, nestěžovala si nebo si nenašla jiné místo? Odpověď je jasná a jednoduchá. Pracuji v regionu s vysokou nezaměstnaností a byla jsem ráda, že jsem tuhle práci měla. Navíc byla velice, ale velice dobře placená. Mohla jsem porovnávat se svými spolužačkami, které mnohdy vydělávaly jako účetní třetinu toho, co já.

Když si na to vzpomenu dnes, nechápu, jak jsem mohla takovéhle pracovní podmínky vydržet. A pokud máte někdo v práci podobné problémy, radím vám, jestli to jen trochu jde, utečte. Změňte místo, nebo si, jako já, pořiďte miminko. :-)

 

 

          
Reklama