Milé ženy-in,
obracím se k Vám s prosbou o radu... i když předem dobře vím, že všechny rady a názory už jsem si stokrát jinde přečetla nebo vyslechla. :-)

Jsem skoro 12 let vdaná, vdávala jsem se mladá, s hlavou plnou krásných ideálů...  náš život skutečně byl v podstatě fajn, až na pár mráčků a na moje šlápnutí vedle, kterého dodnes lituji. Měla jsem pocit, že nedokážu žít bez toho počátečního žhavého milování a těšení se, a protože jsem fakt byla naprosto nevybouřená, tak jsem uklouzla... měla jsem milence, ale včas jsem si uvědomila, že to sladké poblouznění mi nestojí za to, abych hodila za hlavu to, co jsem dosud s manželem prožila a vybudovala.

On se to nikdy nedozvěděl (aspoň doufám.. :-)), a teď už je to pro mě stará kapitola, kterou sice nikdy ze života nevymažu, ale která se mi teď náležitě mstí, a to tím, že jsem začala na svého manžela žárlit.

A přitom vím, že nemám žádný pádný důvod, nikdy jsem ho snad ani neměla, ale právě teď s postupem času, kdy jsem si konečně jako vyspělá ženská uvědomila, co on pro mě znamená, se mi ten můj hřích vrací i s úroky.

Nejsem úplně blbá, jak se může zdát, uvědomuji si všechna ta fakta, že pokud on bude chtít, být mi nevěrný, tak to udělá, i kdybych se na hlavu postavila, udělá to, i kdybych ho měla 24 hodin denně na očích. A taky vím, že to zjištění, že má někoho jiného, by nebolelo snad tolik, jako bolí ty moje fantazie, když mě chytne záchvat žárlivosti.

Jsem si jistá, že kdybych tenkrát neudělala tu šílenou chybu, tak jsem dnes mohla být docela v pohodě, jsem si jistá, že se chovám podle pořekadla "podle sebe soudím tebe", i když já už dávno nemám potřebu hledat vzrušení někde jinde.

A taky vím, že moje žárlivé scénky a scény, které občas ztropím, našemu manželství ubližují. Manželovi už taky občas ujely nervy (a to je jinak velký kliďas) a v tu chvíli si vždycky uvědomím, že takhle to dál nejde, že se musím zklidnit. A já se zklidním, ovšem jen do té doby, než se zas naskytne nějaká záminka.

Zrovna jako teď, manžel po x letech postoupil ve firmě do pozice středního managementu, a tak se teď bude účastnit firemních akcí, pořádaných právě pro tyto zaměstnance. A já už to cítím, přepadávají mě myšlenky, že tam přece budou ženský, v hlavě sepisuji ty nejdivočejší scénáře a připadá mi, že tohle je zas další z konců mého jinak šťastného manželství.

Nevím, jak s tím bojovat, manžel je fajn chlap, stará se o rodinu, sice se věnuje dost svým koníčkům, ale to já toleruji, miluji ho, nechci o něj přijít, ale vím, že žárlivostí si nepomůžu, spíš naopak.

Tím, že jsem sama byla kdysi nevěrná, jsem potrestaná až do smrti, že už sama nevěřím tomu, kdo mě zatím nikdy nezklamal. Občas mívám v hlavě pořádný zmatek, nesnáším ty myšlenky a představy toho, jak můj manžel s někým tančí na nějakém firemním večírku a může z toho být románek na pracovišti apod.

Má některá z Vás zkušenosti se žárlivostí? Znáte ty pocity, ty šílené fantazie, které se Vám honí hlavou? Holky, jak jste to přemohly?

Poraďte! :-)

Prosím o uvěřejnění, ale nechci být jmenována, díky za pochopení.

Reklama