Můj první kluk se na mě vykašlal kvůli mé kamarádce.

Rozešel se se mnou a začal žít s ní.  Už je to spoustu let a já jsem mezitím dospěla. Je mi téměř třicet let a dokonce se mám vdávat. Mám ale stále ten samý problém, který jsem měla téměř před osmi lety, po rozchodu se svým prvním klukem.

 

S tím nynějším, tedy s mým budoucím manželem, žijeme tři roky.

Hned po krátké době vyšlo samozřejmě vše najevo, nemohl si nevšimnout, jak ho sleduju a pořád se vyptávám, kde byl a s kým. Šla jsem s pravdou ven.

 

Vyprávěla jsem mu svou zkušenost z prvního vztahu a vysvětlila mu, že jsem sklony k žárlivosti měla vždycky. Potom, co se na mě můj kluk vykašlal a začal si s jinou, mě žárlivost pohltila úplně. Řekla jsem mu, že se to snažím ovládat, a také o tom, jak mi to moc nejde. Měla jsem štěstí, pochopil a vyprávěl mi také své podobné zážitky ze svých vztahů. Dokonce jsem byla obšťastněna jedním detailem, jeho kamarád spal s jeho partnerkou na palandě, na které on ležel o patro níže. Vzbudil se, když byli ti nahoře právě v nejlepším…

 

Proč ale někdo takové zkušenosti umí bez problémů překonat a do dalších vztahů se vůbec nepromítnou, a někdo si s nimi neví rady. Říkám si pořád dokola, že k žárlení nemám žádný důvod, ale i přesto, že se pořád přesvědčuju o Petrově věrnosti, stále mi hlavou bloudí zrazující myšlenky. Chlapi jsou přeci živočišnější, mají a vždy měli potřebu více partnerek, a proč by tedy měl právě ten můj mít svatozář? A když si ho představím s nějakou jinou, začnu šílet a vidím fialově…

 

Petr je fajn.

Tento můj handicap zná a počítá s ním. Vždy na mě pozná, že už mám zase podezření, a začne se smát. Detailně a dobrovolně mi vypráví, kde právě byl a s kým, a pak mě obejme a ubezpečí ve své lásce. Je skvělý!

 

Proč vám ale dnes píšu.

Včera jsem ho sledovala až k práci. Řekl mi totiž, že tam musí jít něco dodělat, a vypravil se bez dalšího vysvětlování. Byla neděle odpoledne a mně to bylo hrozně podezřelé. Nadávala jsem si a přemlouvala se, abych zůstala v klidu, ale nakonec to zase bylo silnější než já. Sledovala jsem ho až k jeho práci a pak šla domů. To ale není vše. Po hodině jsem mu tam zavolala na pevnou linku. Telefon zvedl a já to zavěsila.

 

Když přišel domů, tvářil se naštvaně.

Zeptal se mě, jestli jsem ho tam zase náhodou nekontrolovala telefonem. Samozřejmě jsem to nepřiznala, ale myslím, že to poznal. Já se prostě bojím, že tou svou žárlivostí o něho přijdu.

 

Ale opravdu se moc snažím a svoji chybu si uvědomuju. Bojím se, že to Petr dlouho nevydrží…

 

Máte někdo podobný problém? Byla bych vám vděčná za každou radu… Děkuju

Reklama