Rok se s rokem sešel a 5. prosince 2007 ve vzduchu visel opět mikulášský čas.
Je to hrozně hezké období, plné nostalgie a mikulášských příprav.

Jako minulý rok, tak i tento rok jsme v dětském domově, kde působím jako dobrovolnice a pomocnice (to ještě jako realitní makléřka, masérka a
distributorka kosmetiky zvládám), připravovali na mikulášskou besídku. Všechno jsme svátečně vyzdobili, připravili mikulášské balíčky pro děti a bylo všechno relativně hotovo - tedy pro mě. Ale ouha! Nečekala jsem, že mezi vychovatelkami a terapeuty vyvstane lítý boj, kdo že bude dětem dělat Mikuláše, čerta a anděla. Já se do toho nezapojovala, byla jsem si vědoma, že bych způsobila se svojí akční povahou dětem trauma z moderně pojatých nadpřirozených bytostí. A tak jsem hrála mrtvého brouka.

Vše již bylo rozděleno: Mikuláš v podobě pana ředitele neměl chybu, čert byl jako živý a anděl vypadal v pohodě. Jenže s andělem se vyskytly nečekané problémy: při zkoušce minimalistického kostýmu anděla, který měl z mé kamarádky-terapeutky dělat éterickou bytost, vznikl problém, a to ten, že kamarádka, ač má doslova andělskou vizáž, se se svými proporcemi do kostýmu anděla prostě nevešla, ať dělala, co chtěla. Hádáte dobře, anděl i s kostýmem, pro mě, co by osobu s dětskou vizáží, kterou si i v pomalu třiceti letech pletou se studentkou střední školy, zbyl na mě. Co se dalo dělat, musela jsem se s postem anděla smířit...

A nastal den „D“: děti natěšené na mikulášskou besídku, čert a Mikuláš už se také nemohli dočkat a já trpěla v titěrných šatičkách anděla jako pes, ale nedala jsem na sobě nic znát, nechtěla jsem dětem zkazit radost. Modlila jsem se, aby se nestal nějaký trapas, s mojí osobou je to totiž prakticky nevyhnutelné. Všechno probíhalo podle plánu, děti výskaly radostí a já zapomněla i na svojí nechtěnou roli anděla. Mikulášská dopadla skvěle a nad naše očekávání.

Když bylo po všem, my, co se uklidňujeme cigaretou, jsme si šli zakouřit do kanceláře, ze které jsme si my kuřáci udělali kuřárnu, a ještě v kostýmech jsme naši zdařilou akci hodnotili. Když tu se z nenadání nade mě naklonil náš dvoumetrový ředitel a i s cigaretou mi gratuloval k úspěchu besídky, že na ní mám já hlavně lví podíl, a já mu chtěla nadšeně poděkovat za důvěru, kterou mi projevil svým gestem, a nadšeně jsem ho chtěla poklepat po rameni. Bohužel neuvědomila jsem si, že držím v ruce hořící cigaretu, a jelikož jsem se netrefila panu řediteli na rameno, ale při mé mini výšce jsem mu zajela rovnou do vousů, stalo se to, co se stalo, řediteli začaly hořet vatové vousy jasným plamenem a nám nezbývalo nic než ho uhasit, dokud se nestane ještě něco horšího.

Bylo mi neskutečně trapně, obzvláště když jsem se jala pana ředitele
vskutku originálně hasit, a to tím, co bylo zrovna po ruce - vodou z
vázy, kam jsme s dětmi naaranžovali větvičky - barborky. Když už byl
ředitel uhašen a totálně zlit vodou, čekala jsem, co přijde! Hlavou mi
proudily myšlenky, že už mě nikdy nebude chtít vidět a že na mě začne
řvát! Místo toho se začal smát a kolegové a kolegyně také a všechno se
přešlo s úsměvem. Ještě dneska, když jsem se šla do dětského domova
domluvit, jak to bude probíhat na Vánoce, se mi klepala kolena strachy,
že mě vyhodí, i když se včera svému takzvanému „vzplanutí“ smál. A jak to dopadlo? Pořád jsem dobrovolnicí a pomocnicí v dětském domově a jsem ráda, že náš ředitel není morous, ale dokáže se zasmát i sám sobě. A to v dnešní době dokáže málokdo!

Zdraví Paji.

Za humorný příspěvek od nás autorka získává 1500 bodů do VVS. 

Reklama