Do práce jezdím tramvají, která projíždí částí staré zástavby.

Kdysi někdo vymyslel, že je dobré mít zastávky tramvaje blízko vchodu do nemocnice - jistě, dobré to je, jenže začátkem minulého století, kdy vznikla větší část budov, asi nikdo s tramvajemi nepočítal. Navíc onen vchod není jenom vchodem - je současně i vjezdem pro sanitky v případě, že pacient musí akutně na neurochirurgii - cesta k normálnímu vjezdu by se sanitnímu vozu protáhla o skoro 10 minut, které mohou rozhodnout o životě nebo smrti.

Tramvajáci se na těchto zastávkách zdržují, jak mohou nejméně - i tak se za nimi obvykle vytvoří kolona automobilů a úzkou cestu, která je navíc ještě i křižovatkou, beznadějně ucpou.

Protože ranní interval tramvaje je na oné zastávce 3 minuty, nebyla by celá situace důvodem k zamyšlení, kdyby...

V zimním - docela odporném - ránu jsem koukala, co se kde děje ... a najednou vidím, jak ve vedlejší ulici běží houfy malých dětí ... co to asi dělají? První, co mě napadlo, bylo :"Tu tramvaj nemůžou stihnout!" Byly to děti z prvního ročníku školky, nožičky se jim motaly, a tři učitelky běžely podél nich a občas některé dítě popostrčily. Tramvaj už vjížděla do zastávky, takže dětem zbývalo více než padesát metrů ... pak zatočit za roh ... a nastoupit.

Signál, že tramvaj odjíždí, zazněl ve chvíli, kdy děti vybíhaly zpoza rohu. Řidič ještě okamžik počkal, než se usadila paní s berlemi, a zavřel dveře - přímo před nosem jedné učitelky a celého houfu udýchaných dětí... A na jeho hlavu se začaly snášet nadávky od mých spolucestujících.

Musím se přiznat, že jsem se k nim nedokázala přidat.

Jen jsem seděla a tiše přemýšlela, kdo byl víc bezohledný: jestli řidič, který odmítl zablokovat dopravu ve středu města, a zatarasit na několik minut vjezd do nemocnice, nebo učitelky, které pro dvě minuty, zbývající do příjezdu další tramvaje, klidně nahnaly houf malých dětí do vozovky, aniž by se aspoň rozhlédly...

          
Reklama