Reklama

Mám ráda kolem sebe mladé lidi, omlazuje mě to a dodává energii do života. Minulý týden ke mně přišla Jana a povídala mi o své kamarádce z gymplu, říkejme jí Bibi.

Seznámila se s mužem o 15 let starším než ona.
Byl ženatý, 2 děti, vysoce postavený, pracoval na ministerstvu.
Jezdil pro ni ke škole drahým vozem, dával nákladné dárky, chodili do drahých restaurací. Jeho žena mu, jak jinak, nerozuměla. Navíc byla strašně rozhazovačná, takže jí musel sebrat kreditku, a dával jí jen určité částky na domácnost.

Jana včera potkala Bibi po několika letech.
Nad šálkem kávy ji vyprávěla, jak žije.
Onen člověk se s manželkou rozvedl, majetek i děti připadly jemu.
Bibi si vzal, má s ní 2 děti.
Bibi je stále sama doma, drahé oblečení je zamčené ve skříni (přece ho nebudeš nosit na nákup). Peníze na domácnost jí přestal dávat (protože za jídlo pro 6 osob utratíš 5 000,-) a z peněz mateřského příspěvku 2552 Kč mu musí skládat účty, zač peníze utratila.
Její rodiče jí nepomohou (takový skvělý člověk a kolik vydělává, musíš mu vyhovět), kamarádky nevěří (prosím tě, vždyť to nikdy nebyl skrblík).
On není celé dny doma, o děti se nestará (o děti se stará výhradně matka).
Bibi neví, co má dělat, žádné peníze si stranou nedávala, kdyby se chtěla rozvést, tak přijde o všechno i o děti (děti nedostaneš, to si zařídím).
Říkala, že je na tom přesně jako jeho první manželka, o které si myslela, jaká je to nemožná hospodyně.
Je z toho psychicky na dně a nevidí cestu ven.

Ani já ne, ale myslím si, že ač ji zatím nebije, i tento příběh patří do kolonky násilí.