Na obědě si ke mně přisedla jedna mladá žena, asi tak 35 let. Nevadilo mi to, nebyla ani ošklivá, ani vtíravá. Postupně jsme se daly do řeči, probraly jsme různá neosobní témata, až došlo i na spropitné.

Mohu se Vás na něco zeptat?“ Kývla jsem hlavou, že ano.
Dáváte spropitné?“ a pokračovala, „ víte, stojí mne to majlant.“

Odvětila jsem, že spropitné není povinné: „Vždyť to, jestli něco a kolik obsluze necháte, je jen a jen na Vás.“

A není to trapné, nic nenechat? Minulý měsíc jsem jenom na dýškách nechala skoro tisícovku,“ konstatovala moje „obědová“ společnice.

Teda, pane jo!, myslela jsem si v duchu.

Ptala jsem se svých známých, jak jsou na tom se spropitným, a to, co jsem zjistila, by se dalo shrnout do následujících kategorií: 

* Tam, kam chodím pravidelně, nic nedávám. Myslím, že je důležitější, že se tam jako spokojený zákazník vracím.
* Zaokrouhluji pouze na nejbližší částku (např. z 131 Kč na 135 Kč).
* Dávám tak deset korun.
* Záleží na okolnostech. Když jsem spokojen, tak něco nechám, ale pokud je to běžný standard, tak ne.

Zjistila jsem také, že někteří lidé nechávají spropitné i v trafice (většinou zaokrouhleno na celou korunu), a dokonce i v obchodech (nemyslím tím, že někdo odmítne drobné, protože by mu zatížily peněženku).

Co Vy a spropitné?  

        
Reklama