Reklama

Milá redakce,
 
ráda bych přispěla jedním příběhem z vesnice, kam jezdíme léta o víkendech na chalupu.
 
Tam se jednoho krásného dne narodil beránek. Bohužel, matka - ovečka při porodu zemřela a tak ho pan majitel přistrkoval jiným ovcím. A aby měl mléka dostatek, dostával ještě od pána přídavek z lahve. Beránek tak přivykl na lidi, že chtěl být v jejich blízkosti co nejvíce. Utíkal z ohrady, vítal kolemjdoucí a spolu s nimi se vydával na výlety po vsi. Jeho legrační ducání hlavou rozesmálo každého, i psi se s ním přátelili. Všichni mu tenkrát říkali, bůhví proč, Zuzanka.
 
Majitel jindy beránky porážel na maso, nechával si jen ovečky, ale kdo by chtěl ublížit Zuzance? Tomu zlatému roztomilému stvoření? Zlaté roztomilé stvoření rostlo, rostlo, až z něj byl dospělý statný beran. Na jeho lásce k lidem se ale pranic nezměnilo, naopak, lidi zbožňoval - celé "dětství" jsme mu nosili dobroty a přátelsky ho plácali, jenže teď to nebyl žádný drobínek, tudíž začínal budit hrůzu.
 
Ono, zkuste projít kolem ohrady, která neodolá zamilovanému metrák vážícímu beranovi? Jeho projevy lásky se stávaly čím dál tím více nebezpečné. Majitel mu nechal uřezat rohy, ale i tak jeho vášnivé ducání přivodilo leckomu modřiny. Došlo to tak daleko, že lidé po vsi chodili s klacky, aby případně mohli krotit Zuzankovu lásku. Místo dobrot po kapsách - klacky v ruce. Najednou jsme na něj zanevřeli. Už nikdo, samozřejmě, netoužil po jeho ducancích, byť dobře míněných.
 
Majitel nemohl jinak a Zuzanku odvedl na jatka. Pak byl na vsi klid. Až moc.
 
Tak se mi někdy zdá, že ačkoliv zvíře nepřestane milovat, lidé to dokáží snadno. Neříkám, že vím, jak podobnou situaci řešit jinak a lépe, ale nezdá se mi to vůbec spravedlivé a na Zuzanku nikdy nezapomenu!
 
Tolik ode mne :-).
 
Zdraví Vás
 
Modré z nebe


Děkujeme za poučný, i když smutný příběh...

Znáte také nějaké příběhy o zvířecí lásce? Veselé, i ty smutné? Napište nám o nich na redakce@zena-in.cz.