Moje sestřenice Pavla je žena, kterou velice obdivuji. Je o dva roky starší než já, vdávala se o rok později (téměř přesně) než já a téměř o rok dříve se jí narodilo miminko.
Tím ovšem naše podobnost končí. Holčička se Pavle totiž narodila v době, kdy měla před sebou ještě rok studia na právnické fakultě. A protože se narodila v květnu, kdy měla Pavla už po všech zkouškách, měla čas si odpočinout a holčičku si užívat až do doby, kdy jí začal poslední školní rok.

Asi od října jí znova začal kolotoč dojíždění do školy, učení a zkoušek. K tomu doma pětiměsíční miminko. Ale Pavla to zvládala od začátku na jedničku. Samozřejmě že za pomoci svého manžela, maminky, tety a babičky. Ti všichni jí s dcerkou pomáhali, střídali se v hlídání, když se Pavla potřebovala učit nebo jezdit do školy.

Pavla i přes dvojí zátěž zvládla všechny zkoušky, které měla, a vysokou školu zdárně dokončila téměř přesně v době, kdy holčičce byl jeden rok. Znova ji přes prázdniny čekal odpočinek, ale už tehdy si hledala práci ve svém oboru.

Od listopadu loňského roku dojíždí Pavla denně do práce vzdálené asi 60 kilometrů. Manžel pracuje pár kroků od jejich bydliště, ale má také časově náročné povolání. Dcerka je proto denně u babičky a prababičky, které se o ni starají až do doby, než si ji Pavla nebo její manžel vyzvednou. Po práci a o víkendech si ale užívají toho, že můžou být všichni tři spolu.

Pavla sama přiznává, že by ji povolání "maminka na plný úvazek" ani trochu netěšilo. "Šílela jsem už po měsíci, kdy jsem s malou byla doma. Potřebuju svou práci a ne jen trávit celý den doma. Na malou se každý den moc těším a myslím, že pro ni dělám více, než kdybych zůstala doma a byla nervózní a rozmrzelá z toho, že nedělám to, co mě naplňuje a baví. Myslím si, že jsem dobrá maminka a že je naše dcerka spokojená. Ale pochopitelně bych to všechno nezvládla bez pomoci lidí, kteří mi s péčí o holčičku pomáhají."   


Druhá z žen, o které vám chci vyprávět, je učitelka na základní škole, Kamila. Když jí lékaři čtyři roky po prvním porodu oznámili, že už pravděpodobně nebude mít nikdy děti, rozhodla se, že se bude věnovat na plno své práci. Práce s dětmi je pro ni koníčkem a odráží se to i na vztahu jejích žáků k ní a k hodinám, které vyučuje.

Vloni, když bylo jejímu synovi osm let, stala se neuvěřitelná věc, ve kterou už ani  Kamila, ani její muž nedoufali. Lékař jí oznámil, že je v jiném stavu. "V té chvíli jsem byla tak šťastná, tak nadšená. Slibovala jsem sama sobě, že školu odsunu na druhou kolej, že zůstanu doma a budu se šetřit, aby miminko bylo v pořádku. Po porodu jsem si přála zůstat doma co nejdéle a užívat si vysněného druhého dítěte. Manžel se na mé nadšení už tehdy díval skepticky a pochyboval, že vydržím bez své práce učitelky."

Malá Kamilka se narodila v červenci. Už v listopadu se Kamila začala zajímat o volné místo na základních školách ve svém bydlišti a od ledna je znova zaměstnaná ve stejné škole jako před těhotenstvím. O Kamilku se stará babička, která kvůli vnučce odešla do předčasného důchodu.

Kamila má pro návrat do práce stejné důvody jako moje sestřenice Pavla: "Opravdu se to nedalo vydržet. Kamilka je extrémně tiché a hodné dítě, hodně spinká. Zpočátku jsem si vychutnávala klid a pohodu, ale po čase jsem v každé volné chvilce sedala k počítači, surfovala na internetu a četla knížky věnující se pedagogice. Cítila jsem, že mi má práce chybí, že potřebuju být mezi dětmi a učit je. Rozhodnutí odejít do práce od Kamilky bylo na druhou stranu velice těžké. Usnadnilo mi to jen to, že pracuji na základní škole a málokdy jsem v práci déle než do dvou hodin. Takže doufám, že Kamilku o nic neošidím."

Obě tyto ženy jsou se svými životy spokojeny. Okolí je občas odsuzuje, protože odešly od svých miminek do práce a "to se přece nedělá". Co si o tom myslíte vy? 
Reklama