Reklama

„Žalobníček žaluje,
pod nosem si maluje.
Namaloval husu,
potom jí dal pusu.
Husa pusu nechtěla,
tak mu facku vlepila.“

Asi tuhle nebo podobné básničky znáte. Být žalobníček je zkrátka špatné, nehezké, nesprávné a vůbec fuj. Žalobníčci přijdou do pekla, jak řekla jedna holčička v jakémsi americkém seriálu. Jenže co s tím, když žalovat se nemá, ale hlásit se to musí?

Co je ještě žalování?
Vraťme se na chvilku k onomu seriálu. Děj neměl nijak převratný – dvě sestry chtěly kočku, stará paní jim kočku dát nechtěla, a tak jedna z holčiček paní zabila – propiskou. A pak si slíbily, že to nikomu nepoví. Příběh je to dost absurdní, ale poukazuje na jeden zajímavý problém – jak určit, co je ještě žalování, a co je už naší povinností říct o něčem zodpovědné osobě?

Kdy máme mlčet
Mohlo by se zdát, že dospělý člověk se v téhle otázce zorientuje snadno. Je přece jasné, kdo je práskač a udavač a kdo je slušný občan. Nebo ne? Máme nahlásit na policii, když soused bije svou ženu? A co když jí jenom občas dá facku? Je to jejich soukromá věc, nebo není? A co když kolega krátí daně? Porušuje přece zákon, měli bychom ho tedy udat? Na to asi většina z nás odpoví, že ne. Ale když řídí opilý? Co je ještě neškodné a kdy už mlčením ubližujeme jiným lidem?

Žalovat se nemá
Řada kampaní se nás v poslední době snaží přesvědčit, že „hlásit se to musí“. Jenže marně. Celé dětství nás přece učili, že žalovat se nemá. A řada z nás ještě pamatuje atmosféru totality, kdy byl udavač tím nejvíce nenáviděným člověkem. Moje mladší sestra na mě a bratra občas žalovala – někdy oprávněně, protože jsme jí třeba vzali hračku, jindy jen tak, protože věděla, že táta jí to bude věřit a my „jednu schytáme“. Ale když se o tom dozvěděla máma, tak schytala sestra. Protože žalovat se nemá. A když se brácha ve škole popral a pak řekl paní učitelce s kým, dostal na zadek – ne proto, že se pral, ale proto, že žaloval.

Mámě ano, učitelce ne
Všeobecná neoblíbenost žalobníčků však ve svém důsledku vede k lhostejnosti. Radši děláme, že nic nevidíme – abychom náhodou nežalovali. Jsme-li statečnější, pak se raději do věci vložíme sami – ale informovat třeba policii? Přece nejsme práskači! Protože žaluje a práská se nějaké autoritě – a čím je tato autorita v konkrétní chvíli všeobecně neoblíbenější, tím je žalobníček odsouzeníhodnější. Říct něco mamince, to se ještě dá odpustit, ale říct to paní učitelce? Jenže kolika „průšvihům“, šikanou počínaje a vážnějšími delikty konče, by se dalo zabránit, kdyby se přece jen nějaký ten žalobníček našel?

Existuje vůbec z tohohle začarovaného kruhu cesta ven? Podle psychologů je jen jediná – vychovávat naše děti k co největší schopnosti samostatného myšlení a uvažování – k tomu, aby nepřemýšlely ve stereotypech, v nichž je všechno žalování, nebo se naopak všechno hlásit musí.

Jaká jste byla jako dítě? Žalovala jste, nebo jste mlčela jako hrob? A měla jste v okolí nějakého žalobníčka? Jak řešíte žalování u dětí? Patříte spíš k lidem, kteří se do věcí vkládají sami, nebo raději upozorníte pověřenou osobu? Nebo se do „cizích záležitostí“ nemícháte?