Jelikož bydlíme na malém městě v rodinném domku, hemží se to u nás zvířátky. Kromě kocoura Čerta, vlčáka Rexe, máme i morče Dáseňku a jejího syna Filipa. Vše jsme si pořídili, když byly dcerky malé. Teď už jsou dospělé, obě bydlí v paneláku, který je pro zvířata zcela nevhodný. Proto se místo dcer staráme s mužem o naši zvířenu.

Příběh, který chci napsat, se ale stal už před mnoha lety.
Figuruji v něm já, coby 17letá studentka a tehdy můj psí věrný kamarád vlčák Rex. Ten hlídal stavení a babičku s dědou na samotě u lesa poblíž malé vesnice.
Prožívala jsem svoji letní lásku. A pozvala ji na víkend právě k babi s dědou. Po krásném letní dni jsme zalehli do velké postele v přízemí domku, ale místo spaní jsme se oddávali milování. A protože byla teplá vlahá noc, bylo okno dokořán.
Já tehdy při milování dosti nahlas vzdychala (to mi zůstalo dodnes) a určitě mě museli prarodiče slyšet až do patra. Slyšel to ale i můj psí přítel.
Ten si ale tento hlasitý projev vysvětlil po svém - mé paničce někdo ubližuje.
Nelenil, skočil oknem na záda mému milému a zakousl se mu do měkké zadní části těla. Ten bolestně zavyl. Bylo to takové zavytí, že přiběhla vyplašená babi s dědou.
Na obrázek, který se jim naskytl, asi do smrti nezapomněli. Já, přitisknutá na posteli, úpěla jsem pod vahou svého miláčka a tomu na zádech vrčel Rex a jeho zakousnuté tesáky rvaly bílou zadnici.

Děda zavelel, Rex pustil "vetřelce" a babi hned spěchala s lékárničkou a s obvazy. Provizorně ránu ovázala, děda vyvezl bryčku, zapřáhl koně a jelo se do města do nemocnice. Tam dostal můj milý protitetanovku a zadek dostal pět stehů.
A tak skončila jedna z mých studentských lásek. Na počest tehdejšího psího přítele vždy náš každý nový pes dostává jméno Rex.

Januše

Milá Januše,
tak to je příběh hodný filmového zpracování.
Reklama