Na rozhovor s předsedkyní Fondu ohrožených dětí jsem šla maličko nervózní, přece jen tento obor není moje parketa. Vybočila jsem na chvíli z divadelních kulis a filmových pláten do prostředí smutných, opuštěných a týraných dětí, kterým Marie Vodičková obětovala svůj pracovní i soukromý život.

Sešly jsme se spolu v kanceláři, kam přišla s úsměvem na tváři a malou čivavou v tašce. Ta nám dělala společnost po celou dobu rozhovoru.

spanivodickovou

Když jsem si krom toho, co už o vás vím, sháněla ještě nějaké doplňující informace, překvapilo mě, kolik jsem našla v médiích článků s negativními reakcemi. Ať už se týkaly spekulací o vašich majetkových poměrech, přes nařčení z obohacování, vytahování komunistické minulosti či nově rozhořčení nad tím, že zveřejňujete na internetu fotky dětí. Jak se vyrovnáváte s těmito osobními útoky, nemrzí vás to?
Ne, člověk s tím musí počítat a zvyknout si, když je veřejně činný. Mně je fakt jedno, co si o mně kdo myslí. Kdybych se tím měla trápit, tak se utrápím. Co se týká mojí majetkové situace, tak ti, kteří mluví o obohacování, by se mnou asi neměnili. Ale nestěžuji si, ani trochu. Bydlím ve služební garsonce v Klokánku, kde jsem současně vedoucí. Naštěstí náš panelákový byt šel do privatizace, takže jsem za to pořídila nejstarší dceři, která má dvě malé děti, jejichž otec neplatí výživné, malý domeček se zahrádkou na okraji Prahy, máme to k sobě půl hodiny autobusem. Další dceři, která má tři děti a otec také nefunguje, jak by měl, jsem na úvěr koupila byt mimo Prahu. Další dceři, která má plný invalidní důchod ve výši tři a půl tisíce korun, platím garsonku na ubytovně a samozřejmě je potřeba i jiná nárazová pomoc. Na splátky úvěrů a dalších půjček padne celý můj plat, ale protože mám ještě důchod, tak nestrádáme. Dokonce mám blízko bydliště v zahrádkářské kolonii malou zahrádku s chatkou, to je úžasná psychoterapie. Takže jsem šťastná, že svým dcerám a vnoučatům můžu pomáhat a máme se dobře.

Ono to asi moc nejde hned odstřihnout byť už dospělé děti.
Ne, to nejde naráz odstřihnout a říct, starejte se samy, jak umíte. To by asi skončily dost špatně. Zvlášť ty romské, které těžko hledají práci. Jediná Žanda, která je pekařka, se dobře uchytila, Linda je na mateřské a ostatní tři romské dcery sem tam najdou úklid. Často jim do očí řekli „Romy neberem“.

Možná bychom měly objasnit, že vy jste si od svých třiceti let postupně vzala do pěstounské péče osm děvčat, z toho pět romských. Nejmladší bylo šest, nejstarší čtrnáct. Neměla jste strach, že se u těchto dětí, a teď je jedno, jestli romských, či neromských, že se v nich projeví geny jejich rodičů? Třeba právě matek, které je zanedbávaly?
Tak toho jsem se ani nebála, ale první dvě dcery byly neromské a já jsem si říkala, že na romské dítě bych si asi netroufla, a obdivovala jsem pěstouny, kteří si je vzali. Třeba jednu pěstounku se čtyřmi romskými děvčaty.  Ale když jsem ty moje dcery pak viděla v ústavu, tak mě chytly za srdce, a protože pro ně jiná rodina nebyla, nakonec jsem si je vzala. Musela jsem na ně pořád myslet. Dcery jsem poznala v ústavech, kam jsem chodila v rámci pracovní náplně na prokuratuře.

Jak jste na tom tehdy byla finančně? Pomáhal vám stát?
Tehdy to bylo velmi dobré, mohly jsme si dovolit i dovolené u moře. Pracovala jsem ještě na prokuratuře, kde byl celkem slušný plat, a navíc byly dávky pěstounské péče. Ovšem když jsem potřebovala řešit v dospělosti naši bytovou situaci, byly jsme v panelákovém bytě 3 + 1, i když některé dcery už dospěly, tak mi na úřadě v devadesátých letech řekli, že jsem si je neměla brát, a ať mi pomůže Fond ohrožených dětí. Jedna dcera, když už měla roční holčičku, dostala garsonku, a tím prý byla jejich dobročinnost vůči naší rodině vyčerpána.

Nebyla jste někdy na dně svých sil? Přece jen osm dětí je osm dětí.
Byla a kolikrát. Někdy jsem i počítala roky a měsíce, kdy už konečně budou všichni dospělí a já že se pak někam daleko odstěhuju a budu užívat samoty, jen se zvířaty. (smích) Ne, dělám si legraci, nezáleží na počtu dětí, pořádně pozlobit vás může i jedno, dvě děti. Ale byla to pro mě taková momentální psychoterapie.

A jak vám holky říkaly? Mami?
Ano, hned. Tyhle citově vyprahlé děti potřebují někomu říkat mami. Vzpomínám si, myslím, že to byla Žanda, kterou jsem si brala i s její sestřenicí Mílou, tak ta ten první den říkala to slovo mami v každé větě několikrát. Jako by se toho slovíčka nemohla nabažit.

Proč jste si vybrala samá děvčata? Proč ani jednoho kluka?
Do bytu 3 + 1 by to byl problém zajistit klučičí a holčičí pokoj. Navíc jsem byla sama. A kluk přece jen víc než dívka potřebuje mužský vzor. Na kluka bych si tedy netroufla. Holky měly svoje soukromí, bez rušivého klučičího elementu. (smích)

Nikdy vám ta mužská ruka nechyběla? Nevdala jste se třeba kvůli tomu, že jste měla nadbytek práce?
To ani úplně ne. Já jsem měla ráda někoho, koho jsem si vzít nemohla. Tak když to nemělo být, tak asi nemělo.

stojici

Asi ano, asi to mělo být tak, jak to je. Ono taky, málokterý muž by vám třeba toleroval tolik osvojených dětí.
To je pravda, hodně žen se mi svěřilo, že by si i nějaké dítě vzaly, ale manžel s tím nesouhlasí.

Jaký je váš názor na babyboxy?
Tak to je opravdu bezvadná věc. Těm dětem to umožní dostat se do náhradní rodiny prakticky okamžitě, hned z porodnice, což je ideální, a mnohým to doslova zachrání život.

Pojďme ještě k umísťování do rodin těch „nechtěných“, starších nebo jinak znevýhodněných. Setkáváte se s řadou byrokratických překážek?
(smích)
To určitě, to by bylo na dlouhé povídání.

Když už se někdo rozhodne, že si vezme děti do pěstounské péče, jak má postupovat, jaké podmínky musí splňovat?
Žadatel se musí v místě svého bydliště obrátit na Obecní úřad na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, kde si podá žádost. Pak projde psychologickým vyšetřením, zda splňuje podmínky k výchově dětí, například sociální zázemí, přístup k dětem apod. Poté projde ještě přípravou ve formě školení.

Jak dlouho trvá celé to vyřízení?
Tak půl roku až rok.  

Paní Vodičková, nově je vám vytýkáno, že zveřejňujete na internet fotky dětí k adopci.
Ano, zrovna teď jsme zase dostali pokutu 30 000 Kč od Úřadu pro ochranu osobních údajů, i když všude k tomu máme souhlas zákonného zástupce. Prý jsme tím ty děti těžce poškodili. Tento úřad proti nám dokonce podal trestní oznámení, které bylo naštěstí, pokud vím, odloženo.

A proč je tam tedy dáváte?
Protože na základě těch fotografií má dítě mnohem větší šanci, že někoho chytne za srdce, a člověk se rozhodne právě tomuto dítěti pomoci, aby nezůstalo celé dětství v ústavu.

Nepřijde vám to jako prodej dětí? 
To určitě ne. Kdyby se kdokoliv zeptal třeba i dospělého, chceš být radši v dětském domově do osmnácti, anebo chceš mít rodinu i za cenu toho, že bude zveřejněna tvoje fotka? Myslím, že většina by zvolila fotografii. Vždyť kde kdo se všude ukazuje.

Vraťme se malinko nazpátek, ke kauze tzv. vlčích dětí. I tady mě docela zajímá váš názor. Myslíte, že se jednalo o týrané děti?
Já ten případ znám pouze z médií, ale těch osm let mi přišlo ve srovnání s jinými týranými dětmi dost. Podle mě se jednalo o těžké zanedbání, ty děti zřejmě strádaly i po stránce emocionální. Jak dlouho by tak žily, pokud by je policie neobjevila, a co to vůbec bylo za život?

Pojďme ve velké stručnosti k jedné ještě starší kauze, a to Kuřimské. Děti jsou ještě v péči otce?
Ne, už jsou u babičky.

anickaA tu Aničku, tedy Barboru Škrlovou, opravdu nešlo poznat, že je dospělá?
To opravdu nešlo. Byla u nás dva dny. Přišla s takovým kloboučkem naraženým do čela, celá zahalená, celá se klepala a téměř nemluvila. Vůbec nechtěla na sebe nechat sáhnout, ani tetu do koupelny nepustila. Tak my tam přece nepůjdeme za ní a nebudeme ji svlečenou okukovat, jestli náhodou není dospělá. To je zřejmě poprvé, určitě u nás, co se stalo, že byl omylem do nějakého zařízení přijatý dospělý člověk. Podruhé pak v v norském dětském domově, kde slečna Škrlová žila několik měsíců jako chlapec.

Paní Vodičková, co je nejčastější příčinou týraných, opuštěných dětí?
Toho je hodně, hlavně ale špatné dětství, závislost na alkoholu, drogách, automatech, poruchy osobnosti, stres a existenční nejistota. Také sociální nouze vede k opuštění dětí, ale některé úřady vychází z toho, že děti mohou žít v podmínkách naprosto nepředstavitelných -  pokud to přežijí, tak dobrý. Mnoho rodin ani není schopno uplatnit si všechny dávky, na které mají nárok, a pak doslova živoří.

A co když jsou rodiče na tom finančně špatně, ale nechtějí se svého dítěte vzdát? Tam je pak těžké jim ho vyrvat.
Polovina těchto rodičů nám vodí své děti dobrovolně, aby děti měly střechu nad hlavou a co jíst. Těm rodičům, kteří se nechtějí dětí vzdát, se snažíme najít alespoň azylové ubytování. My také provozujeme pět azylových domů s celkovou kapacitou 120 míst, jsou ale bohužel stále plné.

Nejsou na vás naštvané Dětské domovy? Jste přece jen jakási obdoba konkurence.
Samozřejmě některé jsou a vždycky byly. Podle nich jsme navíc nekalá konkurence. Ale jsou i takové, se kterými máme dobré vztahy.

Česká televize s vámi natočila dokumentární pořad 13. komnata, já jsem ji tedy neviděla, ale prý jste v ní přiznala, že jste byla jako dítě šikanovaná. Pak jsem se ale jinde dočetla, že jste měla společně s mladší sestrou šťastné dětství. Co je tedy pravda?
Ta šikana se děla ve škole, i když ne fyzická, spíše psychická. Děti se mi posmívaly a měla jsem takovou hanlivou přezdívku. Tehdy jsem to nesla, asi jako každé dítě, těžce. Měla jsem velké pocity méněcennosti. Nakonec jsem ale byla ráda, že mě aspoň netloukli. Ale nejdůležitější je, jak se člověk cítí doma. A já jsem věděla, že mě a moji sestru mají rodiče rádi, že jsme pro ně to nejdůležitější na světě, a to mi pomohlo překonat ty pocity méněcennosti. Měla jsem i několik kamarádek. Bohužel mnoho dětí zažívá šikanu mnohem horší. Jak psychickou, tak i fyzickou, spojenou s bolestí. Pokud nemají oporu ani v rodičích, tak je to naprosto devastující.

Vy jste ji měla, včetně pěkného dětství.
Ano. A i když jsme byli spíše chudší rodina, tatínek řidič tramvaje a maminka švadlena, rozhodně jsme nestrádali. Měli jsme dostatek dobrého jídla, hraček, chodili jsme na výlety, rodiče se nám snažili dělat radost. Že jsme neměli auto, chatu a moderní vybavení bytu, tak to nám rozhodně nevadilo.

Byli jste taková ta klasická střední vrstva. Nezdá se vám, že právě ta mizí?
To ano. To, co se děje teď, že děti v rodinách hladoví, protože rodiče nevystačí s penězi, aniž by je prohýřili, je hrozné. Rodičovské dávky a příspěvky někdy stačí buď na nájem, nebo na jídlo a další nezbytné věci. Pak se rodiče zadluží a skončí na ulici a děti mimo rodinu v nějakých zařízeních. V Klokánkách máme takových dětí téměř polovinu. Ti, kteří to tak rozhodli, by si to měli na pár měsíců zkusit.

Fond ohrožených dětí byl založen v roce 1990, Klokánek pak v roce 2000. Pobočky máte po celé republice. Na základě čeho vybíráte své zaměstnance?
Naši pracovníci musí mít potřebné vzdělání a hlavně vhodnou osobnostní strukturu. Musí to být lidé se sociálním cítěním, empatičtí a odolní vůči stresu. Každý musí projít psychologickým vyšetřením, ale teprve praxe ukáže, jestli jsou to skutečně ti praví. Proto máme tříměsíční zkušební lhůtu a pracovní poměry na jeden rok. Stane se, že tak s deseti pracovníky ročně není pracovní smlouva prodloužena. Nyní máme 597 zaměstnanců, z toho víc než polovina pracuje v Klokánkách. Celkem v nich je 500 míst, která jsou stále obsažená. Loni jsme například pro nedostatek kapacity museli odmítnout příjem 1181 dětí. Pak provozujeme zmíněných pět azylových domů a 22 poboček, které se zaměřují hlavně na terénní práci a sanaci rodin, dále ještě čtyři mediační centra, které se specializují na řešení rozvodových a porozvodových sporů.

Můžou být v Klokánku i strejdové?
Určitě, můžou. Máme třeba odpolední strejdy, co dělají aktivity s klukama, a potom máme i takové, kteří jsou tam ve dne v noci. Až na jednu výjimku „střídavého strýce“ jsou to manželské páry. Máme ještě 16 Klokánků, které provozujeme přímo v rodinách, kde se naši zaměstnanci starají o děti ve své rodině. Je to obdobné jako přechodná pěstounská péče. Třeba v jedné rodině už prošlo 170 dětí, v dalších třech kolem šedesáti.

A jak to pak na ty děti působí, když musí zase odejít? To asi nechtějí.
Některé nechtějí, pokud se nevrací k rodičům, kde byly dobré vztahy. V několika případech si děti přímo vynutily, že chtějí zůstat v klokaní rodině, a oni si je pak vzali do pěstounské péče.

Ale co když nemají svolení rodičů k pěstounské péči.
Rodiče nemusí dávat svolení k pěstounské péči, jenom k osvojení. A jestliže ti rodiče evidentně nemají podmínky nebo zájem, aby se o děti postarali, tak ty děti mohou jít do pěstounské péče. To rozhoduje soud, a může i proti vůli rodičů. Většinou jde ale o děti, o které už rodiče zájem ztratili.

Prý kdybyste se nestarala o děti, starala byste se o opuštěná zvířata.
Mám moc ráda zvířata. Doma mám kromě této čivavy ještě dalších pět pejsků. V garsonce, no… (smích)

s pejskem

Co je vašim největším přáním?
Aby se lidi navzájem netýrali, sebe ani zvířata, prostě žádné živé tvory. Aby se všichni lidé chovali podle hesla: „Chovej se tak, jak si přeješ, aby se druzí chovali k tobě“, to mi napsala paní učitelka v 1. třídě do památníku, doteď si to pamatuji a musím říct, že kdyby to tak bylo, tak by bylo na světě dobře. A pak mám ještě jedno takové svoje heslo: „Lidi, chovejte se jako zvířata, protože zvířata se chovají mravně.“

Ještě dlouho jsme si s paní Marií Vodičkovou povídaly o různých případech z její praxe. Bylo mi všelijak. Nezbývá než se k jejímu přání připojit.

deti

Vizitka:

  • Marie Vodičková se narodila 20. ledna 1951 v Praze
  • Jako první poukázala na skutečnost, že je u nás ročně týráno až 40 000 dětí a několik desítek dětí útoky rodičů nepřežije.
  • Založila Fond ohrožených dětí a stála u zrodu Klokánků, v nichž v rodinném prostředí tety a strejdové pečují o děti z rodin, které se o ně nechtějí nebo nemohou starat.

Čtěte také:

Reklama