Dnes máme téma kolegyň a kolegů, kteří nás v práci štvou. Přečtěte si příběh, který asi budete znát všechny na vlastní kůži. Kamarádka jedné z redaktorek, která tento příběh sepsala, byla i přímou inspirátorkou dnešního tématu dne.
V listopadu jsem nastoupila do nové práce – dostala jsem možnost pracovat v marketingu pro jednu z největších firem v potravinovém průmyslu u nás. Mám na starosti aktualizaci webových stránek, PR, přípravu propagačního materiálu pro naše obchodní zástupce... I když jsem vystudovala obor týkající se životního prostředí, který s mým současným povoláním nemá vůbec nic společného, jsem v práci spokojená a baví mě to, teda až na kolegyni.
Na marketing jsme tam dvě, ona, jmenuje se Hana, tam pracuje asi tři roky. Nevím, co má za školu, ale rozhodně nemá vystudovaný marketing někde na vysoké ekonomické. Když jsem nastoupila, měl mi kolega, který odcházel dobrovolně, předat veškerou práci. Ale jak už to tak bývá, předal mi stěží půlku, byl tak trošku flegmatik. Takže zpočátku jsem se hodně ptala, jenže často se mi od Hanky dostávalo odpovědi jako: Ale to ti měl přece Tomáš říct… Takže docházelo k určitým zdržením, nejasnostem a chybám, které jsem se snažila napravit, jak to jen šlo. Jsem hodně energická, jdu do akce s odhodláním a je pravda, že někdy nedomýšlím důsledky, což chápu, že může někomu vadit, ale snad ne tak, aby mě začal nenávidět, roznášel o mně pomluvy a choval se ke mně arogantně a povýšeně. Přiznávám, že jsem ze své nesoustředěnosti udělala pár chyb v tabulce a že se to muselo předělávat, chápu, že to může někoho naštvat. Asi jsme tím někomu přidělala práci, ale v žádném případě jsem nezpůsobila finanční ani jiné ztráty firmy. Nicméně po upozornění si na to už dávám větší pozor a na druhou stranu, nikdo prostě není neomylný, stačí se podívat, jak funguje například administrace dotací EU, a tam jde sakra o velké peníze.
Přicházím na porady s novými nápady, snažím se navrhovat změny k lepšímu, jenže Hanka je konzervativní a změny nemá ráda. Je to ten typ člověka, kterému se řekne, bude to tak a tak, ona nepřemýšlí a dělá, a nedej bože, když pak přijde nějaká změna. Takže mám pocit, že na mě žárlí, a snad se bojí o svoji pozici, i když nemá proč, jeden člověk by totiž na marketing byl málo.
Tak a teď konkrétně, jak se mnou jedná. Neustále se vrací k mým „chybám“ a stále dokola mi je vyčítá. Nevím, jak mám reagovat, většinou mlčím. Hledá sebemenší záminku k tomu, aby mi mohla cokoliv vytknout. Zrovna nedávno jsem potřebovala služební auto a měla jsme nechané klíče na vrátnici. Noční vrátný mi je předal, aby je nemusel dávat denní vrátné, a ta pak mně. Vzala jsem si je k sobě a pak někdy přišla Hanka s tím, že si ještě pojede něco zařídit. Říkám OK, v pohodě. Stěhovaly jsme se zrovna ze staré do nové kanceláře, já už byla na nové a ona tam měla skoro všechny věci. Myslela jsem si, že už se taky přesune, a až bude chtít jet autem, řekne, že jede, já jí dám klíče a hotovo. Asi za hodinu doletěla a sjela mě, jakto že ty klíče nejsou na vrátnici, že to auto nemám pro sebe a tak. Vůbec jsme nechápala, o co jí šlo. A tak je to se vším. Často taky odejde do vedlejší kanceláře za sekretářkou, a pak si tam něco šeptají… Nebo mi předhazuje, proč nepoužívám služební počítač, i když už jsem jí několikrát vysvětlila, že mám povoleno používat svůj, který je mnohem lepší a výkonnější a nezdržuje mě od práce to, že jenom soubor ve wordu se otvírá pět minut.
No a samozřejmě roznáší po firmě drby. Tohle se stalo někdy v lednu a pěkně mě to znechutilo.
Představte si, že někdo (řekla bych, že Hanka), má tu potřebu bonzovat (jinak se to fakt nazvat bohužel nedá), že můj přítel přijde na firmu a nepozdraví. Za a) mě štve, že vůbec má někdo tu drzost to říkat ředitel,i za b) Martin je velmi slušně vychovaný a nejen že zdraví, ale děla spoustu jiných věcí. Takže myslím, že je velmi mala pravděpodobnost, že by nepozdravil. Takže bud to někdo přeslechl, anebo někoho možná potkal na dvoře a netušil, že je od nás z firmy, nebo možná nepozdravil někoho na plese, protože tam bylo moc lidi. Nicméně ten princip je pěkně zákeřný...
Bohužel se její chování ke mně stupňuje a já už nevím, jak se mám chovat. Snažím se být milá, pochválit ji, když se jí něco povede, ale ona to snad vůbec nevnímá. Zatím ty její útoky přecházím mlčením, ale mrzí mě to a štve mě to. Poradíte, jak se mám zachovat? Práce mě totiž opravdu baví hodně a nerada bych odešla jen kvůli blbé kolegyni.
Děkuji, jesterkka.
Dnes máme téma dne kolegyně a kolegové v práci, kteří nás štvou.
Své příspěvky posílejte na redakční e-mail:
Nový komentář
Komentáře
Hm,to je těžký
v daném případě bych asi neváhala za a) obrátit se na odborníka, za b) kolegyni bych taky začala za kdeco pred ostatníma "sjíždět", schválně kdo to vydrží déle...
Motiva — #40 To záleží na povaze. Každý jsme jiný.
Kdybych se kupříkladu já měla chovat podle tvé rady, tak se mi už u druhé Haničky zvedne kufr a při čtvrté mě vezou na psychiatrii. A vzhledem k tomu, že mi jde hlavně o moji psychiku a tu haniččinu neřeším, byla by tato rada pro mě nepřijatelná.
A s tím jestli vyříkání pomůže nebo ne, je to taky diskutabilní. Mně zatím pomohlo vždycky. Haničky totiž nebývají zvyklé na přímé jednání z očí do očí....., prostě na to nemají "koule". Já jo.
A pisatelka se tedy bude muset rozhodnout podle toho, jaká je ona a co je přijatelné pro ni.
vyříkávání si vůbec nic nevyřeší, jediné co pomáhá, je stálý sladký úsměv na tváři, oslovovat Haničko, co myslíš, jak se dnes po ránu cítíš, co děti atd., podle situace, myslet si můžete, co chcete, ale navenek ukapávejte med, krávu stejně nezměníte, jedině ji můžete odzbrojit. Pokud budete všude vykládat, jak je Hanička úžasná, lepší kolegyni jste si nemohla přát apod., těžko se jí bude pomlouvat, to se na ni budou kolegové za chvíli koukat skrz prsty, že vy ji máte tak ráda a ona vás pomlouvá.
Zeptej se co proti tobě má,ať ti to řekne narovinu.Řekní jak tě mrzí,že spolu nevycházíte.Prostě si to vyříkejte.Třeba to pomůže.
Někteří lidé hold dokáží v práci ztrpčit život.
Netrap se s ní a jeď si po svý linii. Nestojí ti za to
Ivásek — #34 to je dobrý-to jsem ještě neslyšela a moc se mi to zamlouvá
není to přeci tvoje vedoucí, je to JEN kolegyne
šedinka — #32 análním turistům a turistkám se u nás říká "řitní alpinisté"
Přemýšlím nad nějakým kurzem asertivního chování, co myslíte, pomohla by to?
Opravdu je to moc těžké,zažila jsem to a mám to za sebou.Bojovat s anální turiskou,donašečkou,drbnou atd v jedné osobě je nad lidské síly.
Marný a věčně trvající boj je s lidskou hloupostí a plevelem.Ale doufám,že se na každé prase najde řezník i když to někdy trvá dost dlouho.
přesně tak, stačí být nesympatičnost a už se to s tebou veze, a můžeš se třeba stavět na hlavu a nic to nepomůže
tohle je těžký, evidentně jí od začátku nejsi sympatická, proto na tobě hledá chyby...
asi jak tu někdo psal, snažit se dělat svoji práci a nevšímat si jí - rozhodně jí nic nevysvětluj, stejně se to obrátí proti tobě
Já bych se asi snažila dělat svoji práci, jak nejlépe umím (teď už vám to půjde o dost lépe než v úplných začátcích, kdy jste nevěděla, co a jak) a kolegyni bych pokud možno ignorovala, pozdravila, poděkovala, to je všechno.
Nejsem ten typ, který by si něco s někým vyříkával, spíš se sama někde v koutku trápím, ale myslím si, nebo většinou to tak nakonec je, že když pracujete na sto procent bez větších chyb, vedení může být jedno, jestli váš přítel zdraví, nebo nezdraví. :) Důležitá je odvedená práce. A schválně bych byla hodně aktivní a přicházela s novými nápady, protože tak nejlíp vynikne, kdo a jak ve skutečnosti pracuje. :)
Bohužel, tito lidé se najdou všude...co si myslí, že vědí vše nejlíp, že jsou neomylní a co jen znepříjemňují ostatním náladu
Také jsem měla problémy s jedním kolegou (teď už naštěstí bývalým) a když už jsem to po nějaké době psychicky nevydržela a pustila jsem se s ním do debaty, tak to bohužel dopadlo tak, že já byla ta špatná a vše se to obrátilo proti mě...takže někdy je asi lepší nechat to být a ignorovat to, i když je to dost těžké a člověka to štve. Takže naprosto chápu, že toto dokáže hodně znepříjemnit člověku den. Ale s těmito lidmi asi není domluva možná, nechtějí většinou nic slyšet a mají jen tu svou "pravdu"
yolla — #7 no s těma klíčema myslím, že jí mělo být hned řečeno, když řekla že někam pojede, že už na vrátnici nejsou..
Taky jsem si to s jednou vyříkala, ale dopadlo to úplně obráceně v můj neprospěch, protože ona byla moc dobře zapsaná u vedení, lezla každému do řiti.
Jinak mám v práci kolegu, loni v únoru mu bylo 60 a do důchodu má jít v říjnu 2013. Od jeho šedesátin každou chvíli slyším, jak by po staru už byl hezky doma, v létě přišel po dovolené a hned spustil, že všichni si doma hezký spí a on musí vstávat, protože jsou v předčasném důchodu. To už jsem nevydržela a hezky od plic nahlas mu řekla, že mu nikdo nebrání v tom, aby do předčasného důchodu odešel taky a měl svůj klid. A já taky. Ale on neodejde, možná bude spíš i přesluhovat. On si jenom stěžuje, ale na druhou stranu je to hamižník, který by si nechal pro halíř koleno vrtat.
Dobrý kolektiv, který nenarušuje ani jediný kolega je k nezaplacení. To ta práce potom dvakrát víc baví.