Dnes máme téma kolegyň a kolegů, kteří nás v práci štvou.  Přečtěte si příběh, který asi budete znát všechny na vlastní kůži. Kamarádka jedné z redaktorek, která tento příběh sepsala, byla i přímou inspirátorkou dnešního tématu dne.

kolegyně

V listopadu jsem nastoupila do nové práce – dostala jsem možnost pracovat v marketingu pro jednu z největších firem v potravinovém průmyslu u nás. Mám na starosti aktualizaci webových stránek, PR, přípravu propagačního materiálu pro naše obchodní zástupce... I když jsem vystudovala obor týkající se životního prostředí, který s mým současným povoláním nemá vůbec nic společného, jsem v práci spokojená a baví mě to, teda až na kolegyni.

Na marketing jsme tam dvě, ona, jmenuje se Hana, tam pracuje asi tři roky. Nevím, co má za školu, ale rozhodně nemá vystudovaný marketing někde na vysoké ekonomické. Když jsem nastoupila, měl mi kolega, který odcházel dobrovolně, předat veškerou práci. Ale jak už to tak bývá, předal mi stěží půlku, byl tak trošku flegmatik. Takže zpočátku jsem se hodně ptala, jenže často se mi od Hanky dostávalo odpovědi jako: Ale to ti měl přece Tomáš říct… Takže docházelo k určitým zdržením, nejasnostem a chybám, které jsem se snažila napravit, jak to jen šlo. Jsem hodně energická, jdu do akce s odhodláním a je pravda, že někdy nedomýšlím důsledky, což chápu, že může někomu vadit, ale snad ne tak, aby mě začal nenávidět, roznášel o mně pomluvy a choval se ke mně arogantně a povýšeně. Přiznávám, že jsem ze své nesoustředěnosti udělala pár chyb v tabulce a že se to muselo předělávat, chápu, že to může někoho naštvat. Asi jsme tím někomu přidělala práci, ale v žádném případě jsem nezpůsobila finanční ani jiné ztráty firmy. Nicméně po upozornění si na to už dávám větší pozor a na druhou stranu, nikdo prostě není neomylný, stačí se podívat, jak funguje například administrace dotací EU, a tam jde sakra o velké peníze.

Přicházím na porady s novými nápady, snažím se navrhovat změny k lepšímu, jenže Hanka je konzervativní a změny nemá ráda. Je to ten typ člověka, kterému se řekne, bude to tak a tak, ona nepřemýšlí a dělá, a nedej bože, když pak přijde nějaká změna. Takže mám pocit, že na mě žárlí, a snad se bojí o svoji pozici, i když nemá proč, jeden člověk by totiž na marketing byl málo.

Tak a teď konkrétně, jak se mnou jedná. Neustále se vrací k mým „chybám“ a stále dokola mi je vyčítá. Nevím, jak mám reagovat, většinou mlčím. Hledá sebemenší záminku k tomu, aby mi mohla cokoliv vytknout. Zrovna nedávno jsem potřebovala služební auto a měla jsme nechané klíče na vrátnici. Noční vrátný mi je předal, aby je nemusel dávat denní vrátné, a ta pak mně. Vzala jsem si je k sobě a pak někdy přišla Hanka s tím, že si ještě pojede něco zařídit. Říkám OK, v pohodě. Stěhovaly jsme se zrovna ze staré do nové kanceláře, já už byla na nové a ona tam měla skoro všechny věci. Myslela jsem si, že už se taky přesune, a až bude chtít jet autem, řekne, že jede, já jí dám klíče a hotovo. Asi za hodinu doletěla a sjela mě, jakto že ty klíče nejsou na vrátnici, že to auto nemám pro sebe a tak. Vůbec jsme nechápala, o co jí šlo. A tak je to se vším. Často taky odejde do vedlejší kanceláře za sekretářkou, a pak si tam něco šeptají… Nebo mi předhazuje, proč nepoužívám služební počítač, i když už jsem jí několikrát vysvětlila, že mám povoleno používat svůj, který je mnohem lepší a výkonnější a nezdržuje mě od práce to, že jenom soubor ve wordu se otvírá pět minut.

No a samozřejmě roznáší po firmě drby. Tohle se stalo někdy v lednu a pěkně mě to znechutilo. 

Představte si, že někdo (řekla bych, že Hanka), má tu potřebu bonzovat (jinak se to fakt nazvat bohužel nedá), že můj přítel přijde na firmu a nepozdraví. Za a) mě štve, že vůbec má někdo tu drzost to říkat ředitel,i za b) Martin je velmi slušně vychovaný a nejen že zdraví, ale děla spoustu jiných věcí. Takže myslím, že je velmi mala pravděpodobnost, že by nepozdravil. Takže bud to někdo přeslechl, anebo někoho možná potkal na dvoře a netušil, že je od nás z firmy, nebo možná nepozdravil někoho na plese, protože tam bylo moc lidi. Nicméně ten princip je pěkně zákeřný...

Bohužel se její chování ke mně stupňuje a já už nevím, jak se mám chovat. Snažím se být milá, pochválit ji, když se jí něco povede, ale ona to snad vůbec nevnímá. Zatím ty její útoky přecházím mlčením, ale mrzí mě to a štve mě to. Poradíte, jak se mám zachovat? Práce mě totiž opravdu baví hodně a nerada bych odešla jen kvůli blbé kolegyni.

Děkuji, jesterkka.


Dnes máme téma dne kolegyně a kolegové v práci, kteří nás štvou.

Své příspěvky posílejte na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

Reklama