„Zákazy nemají význam. Jsem pro zákaz zákazů!“ říká jeden z nejznámějších českých spisovatelů, Vladimír Páral.

Náš svět je plný zákazů. Některým říkáme vyhlášky a zákony a jsou vynutitelné exekutivními složkami. Jinak řečeno, nebudeme-li je respektovat, dostaneme pokutu nebo nás zavřou do vězení. Pak tady máme zákazy morální – ze nerespektování některých z nich nám hrozí odsudek společnosti, jiné ignorují skoro všichni kolem nás a jsme považováni za blázny, pokud je dodržujeme. A nakonec jsou zde zákazy, vyslovované jinými lidmi – našimi rodiči, partnery nebo třeba šéfy. Následky jejich porušování jsou různé – od výčitek, přes hádky až po rozchody a vyhazovy z práce. Čas od času také můžeme říct, že nám něco zakazuje zdravý rozum. Pokud takový zákaz ignorujeme, obvykle se dostaneme do problémů. Jenže někdy je zdravý rozum příliš upjatý a vyplatí se ho neuposlechnout.

Také my čas od času něco zakazujeme – svým domácím mazlíčkům, svým blízkým, cizím lidem i sami sobě. „Nejez pořád to sladké,“ zakazujeme si třeba. Pak se neposlechneme a tak se někdy i zkusíme potrestat – obvykle nepříliš úspěšně. S trestáním jiných osob je to snazší – psa vytaháme za kůži, dítěti zakážeme dívat se na televizi a s manželem nemluvíme. Ale i to je někdy k ničemu. „Nezakazuj nic, u čeho nejsi schopen vynutit dodržení zákazu,“ praví se v moudrém pravidle pro výcvik psů. Toto doporučení ovšem neplatí jen pro psy…

Co to vlastně zákazy jsou? O zákonech se říká, že by měly být minimem morálky. Jenže zákony nejsou jen zákazy, ale i příkazy. Zákazy jsou obvykle prohlášeními negativními – zakazují nám něco dělat, říkat a někdy i myslet a cítit. Zákazy, alespoň podle některých z nás, omezují naši svobodu. Možná i proto se proti zákazům tak často bouříme. Svobodu totiž současná společnost považuje za jednu z nejvyšších hodnot. „Co mi máš co zakazovat!“ vykřikujeme tedy často a žijeme navzdory zákazům.

Také se říká „zakázaného ovoce největší díl“. Zákazy nás často provokují na tolik, že jednáme jenom proto, abychom je porušili. Obzvláště některé zákazy působí na některé lidi jako rudý hadr na býka. Někdy dokonce zákazy vyslovujeme s předpokladem, že je ten, komu jsou určeny, poruší. „Nezkoušej na mě sáhnout!“ zakazujeme například pohlednému mládenci, kterého svádíme, a doufáme, že ho náš odpor navnadí a že zákaz poruší. Jindy ovšem zákaz myslíme naprosto vážně a právem se pak ohradí ten muž, který si stěžuje, jak se má v těch ženských vyznat.

Většina z nás asi uzná, že jistá míra zákazů je nutná. Především malé děti nějaké ty zákazy potřebují. Nejhůře obvykle neseme zákazy bez vysvětlení, zákazy, jejichž příčině nerozumíme a které nám připadají zbytečné. V tomhle se občas chováme jako ty děti. „Proč bych na to neměla sahat?“ říkáme si a pak si spálíme prsty. Zákazy zkrátka k našemu životu patří – ty z vnějšku přicházející proto, že ne vždy a ne všechny jsme schopny chovat se jako zodpovědní, dospělí lidé, ty vnitřní pak ve chvíli, kdy se rozhodujeme na základě vlastní vůle a morálky. Není však zákazů ve světě příliš? Nebo je jich naopak málo? A vylučuje existence zákazů svobodu?

Co byste lidem zakázala?
Co zakazovali rodiče Vám?
Jaké zákazy jste porušila?
Co je nesmysl zakazovat?
Omezují Vás v něčem zákazy?
Udělala jste něco, protože to bylo zakázané?
Vymstilo se Vám porušení zákazu?

Napište nám své příběhy na redakce@zena-in.cz a nejlepší z Vás odměníme!

Reklama