Dobrý den, mládeži, tak to trochu rozjedeme.
Když jsem se narodila, maminka byla šťastná, že má dceru. Jednou v noci ji probudilo světlo. Nad postýlkou stály tři sudičky. Jedna z nich říkala, že malé holčičce dává do vínku vše, co je dobré znát a umět v hudebním světě.

Pěkně jsem zpívala a bráchovi hrála na nervy. V šesti letech mě maminka přihlásila do hudebky - přípravky. Po roce jsem dostala nového kamaráda - h o u s l e. No, chtěla jsem původně kytaru, ale...

V šedesátých letech v přerovské hudebce učily kapacity: paní ředitelka Šimková, pan zást. ředitele Vybíral, jehož děti hrají ve světových orchestrech, či Smetanově kvartetu..., pan Kovář, obyčejný nenápadný učitel, a oni mně umožnili objevit tajemství hlasu houslí.

Do vyučování jsem se těšila, doma cvičila, ne etudy, ale tehdejší hity. Učitelé mi to tolerovali, ale jak praví staré české přísloví o džbánu, tak jsem nakonec dopadla i já. Pan učitel Kovář odešel do důchodu a další rok jsem připadla sice mladému, ale silně nervóznímu učiteli. Bylo po pohodě  :( a naději objevu dalšího Kubelíka.

Jéžišmárja, zažila jsem jako pes. Za každý falešný tón či přehmat mě bral lískovkou po prstech. Mlčela jsem a trpěla jako Job. S kamarádem, který byl na tom podobně, jsme našemu nepříteli vykopali válečnou sekeru a chystali se ke sladké pomstě.

Byl přelom jara a léta a s houslovým souborem, který vedla paní Hudečková, jsme hráli v parku Michalově Smetanu - Z českých luhů a hájů. Lidé tleskali, líbilo se jim to, ale pan učitel už čekal jako černokněžník a hned se k nám přitočil, prý jsme hráli falešně a my jen čekali, kde má schovanou rákosku.

Však počkej, ty neřáde! Chvíle pomsty už nastane! Ještě jedno vystoupení a pak přijdeš na řadu TY!

Jóóó, už hrál sólo na trubku a my dva malí čertíci stáli před ním a kousali do citronu, perfektně si vychutnávali kyselost. Vyvalil na nás oči a začal slintat do náústku. OSTUDA.  „Zahodil" trubku a začal nás honit po parku. Lidé se smáli, tleskali, fandili neřádům, mysleli, že je to součást vystoupení.

Zazvonil zvonec a kravinám byl konec. Rodiče byli pozváni na koberec a my děti káply božskou.

Po tomto incidentu jsme přestali chodit do hudebky. Škoda.

P.S.: Na mojí svatbě mi hráli bývalí učitelé z hudební školy, kromě toho posledního. Vše zorganizoval pan Kovář. Brečela jsem.

Pěkný den s pohodovou hudbou přeje

arjev


A to je mi taky hezký příběh, jen je škoda toho idiota, který vás učil. Já bych ho hnal daleko dřív. Takoví mají největší podíl na tom, že si děti hudbu zoškliví a nechtějí s ní už mít nic společného. Ale vy jste mu to tedy pěkně vrátili. A on učil housle a přitom hrál na trubku? Taky tam měli kozla zahradníkem, ne? Ale vím, že sehnat na malém městě dobrého učitele houslí je více než problematické.

Každopádně díky za příběh! Pište mi i vy na mail redakce@zena-in.cz!

Reklama