Stydím se. Nejsem na sebe pyšná a veřejně si sypu popel na hlavu. Hřešila jsem. Každý den od minulé středy jsem si dopřávala nějakou sladkost. Tu tatranku, karamelku, k snídani tvarohový šáteček...

Já vím, ono se říká, že by si to člověk neměl moc vyčítat, ale já se výčitkám ubránit nemůžu. Tak hezky mi to šlo, že jsem měla dojem, že mé úsilí a snažení je již neotřesitelné. A teď sama na sobě pozoruji, že zdaleka nemám vyhráno.

Moje hříšky z minulého týdne se naštěstí nestačily nijak negativně projevit, ale v mé hlavince začala blikat varovná kontrolka. Dostavilo se totiž to, co již mnohokrát předtím. Po několika týdenním či měsíčním snažení jsem usnula na vavřínech a začala si zlehka dopřávat. Povzbudilo mě, že několik týdnů se v podstatě nic moc nedělo a já jsem spočinula v blahém rozpoložení nad zákusky, řízečky a drobenkovými koláčky. Pak ale přišlo kruté rozčarování v podobě opět těsnější sukně a jaksi plnější podprsenky. A mohla jsem začít nanovo.

No a právě teď mám pocit, že jsem ocitla v tomto již mnohkrát zažitém bludném kruhu. Pravda, dneska jsem zase plná odhodlání a věřím, že se mi podaří tuto krizi překonat, ale nějak to není ono. Už zase hlodá červíček: kašli na to, vždyť je to jedno, hlavně, že jsi hodná holka... Jenže pak si vzpomenu na čtvrteční setkání s kamarádkou, která mě viděla naposledy v prosinci a moc mě chválila, jak jsem zhubla a jak je to na mně vidět, a říkám si, že za to to stojí.

Ne, že bych hubla kvůli kamarádkám, to ne. Ale přiznám se otevřeně, že její slova mě hodně potěšila. A tak pokračuju, nevzdávám to. Snad se mi podaří zvítězit. :o))

Reklama