save

Tak to jsem se zase blejskla. Strhla jsem největší záchrannou akci v dějinách akvaristiky, za kterou jsem sama téměř zaplatila životem.

Začalo to docela nevinnou návštěvou zbytku rodiny na severu – v Ústí nad Labem. Před odjezdem jsem se kochala pohledem na dvě dvousetlitrová akvária. Moji pozornost upoutal asi deseticentimetrový žlutý tlamovec, který bez ustání proháněl cosi černého a o kousek většího.

„Já ho musím spláchnout, nebo mi ho to chudáčka umlátí,“ zachytila můj zájem máma. Tuhle hlášku jsem ignorovala, neboť jsem při vzpomínce, kterak po mně hodila pantoflem, když jsem se chystala novinami zneškodnit jakýsi hmyz velikosti rogala, jenž zbloudil do našeho bytu, věděla, že zkrátka nemá to srdce, aby spláchla do záchodu jakéhokoliv živého tvora.

O to větší bylo moje překvapení, když o chvíli později vytáhla síťku, pytlík a vylovila „Citrona“, jak ho důvěrně oslovovali. „To ho jako jdeš zabít? Jako fakt?!!“ „No, já musim…“ „Neeeeeeee!“ „A ty si ho snad vezmeš?“ „Jo!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení, načež mi došlo, že jsem na sebe právě upletla hodně tlustý bič. Ale že to bude až takové sado-maso, to netušil nikdo.

Nemám akvárko, nemám ty kameny, které potřebuje, nemám vzduchování, vodní filtr, a ani nevím, co tyhle ryby vlastně žerou. A navíc mám od své drahé polovičky přísný zákaz vodit či vozit domů cokoliv ze zvířecí říše. Což mě stejně neodradilo. V kumbále se totiž válelo všechno, co jsem potřebovala nejen pro tříhodinný transport přes půl republiky, ale i následný chov.

První pytlík měl díru, že z něj voda tekla proudem. „Nevadí, dáme to do dalšího pytlíku, kterej má sice taky díry, ale když se to překryje, tak to vadit nebude.“  Vadilo. Dali jsme to do třetího pytlíku. „Hele, mami, vono to furt teče. Nemáš radši nějaký kyblík?“ „Nemám. Tak já ti dám do lahví vodu a budeš průběžně přilévat.“

save

Vybavena stem pytlíků, rybou uvnitř, akvárkem pečlivě zabaleným v krabici a dalšími nezbytnostmi jsem se vydala na nekonečnou pouť.  Po sto metrech byla igelitka plná vody a v sáčcích se už plácala jenom přidušená ryba. I zapadla jsem do nejbližšího krámku v domnění, že tam pořídím velkou zavařovací sklenici. Sehnala jsem jenom odpadkový koš.

Za neustálého šplouchání obsahu koše jsem vše z posledních sil dotáhla z jednoho konce Ústí na druhý a nastoupila do vlaku, který mě dovezl skoro až domů. Zbývala cesta, kterou za normálních okolností jdu 15 minut. Teď jsem šla hodinu. Co deset metrů jsem svůj náklad pokládala a na etapy umírala.

Za hodinu, během níž jsem se stačila pětkrát rozejít s přítelem, protože mi odmítal pomoct a já byla zralá na kolaps z vysílení a on stejněkrát se mnou, protože zase táhnu domů něco, co nechce, jsem otvírala dveře bytu. Ryba si v odpadkovém koši očividně hověla a akvárko v krabici, s nímž jsem měla největší potíže, se roztříštilo na kusy. Zaúpěla jsem a jala se okamžitě sjednat náhradu. Za oběť padl můj tropický skleník, který jsem si vytrvale pěstovala ve velkém akvárku. Hlínu se mi podařilo rozsypat po celé čerstvě vytřené podlaze a to vše vydatně zalít vodou, kterou jsem do vymytého akvária nosila.

Vše za doprovodu poznámek „Ta ryba ti stejně chcípne, takhle se to dělat nemá, táhneš to přes půl republiky, v zimě, v koši…“ bylo pečlivě uklizeno, nachystáno a zbývalo to hlavní – vypustit Willyho do volné přírody. Ehm, tedy do akvária s umělými rostlinami. Po všech těch patáliích jsem čekala jediné – vypustím rybu, která třikrát zalapá po dechu a začne se učit splývat na zádech. Ryba přežila, kytky ne, původní akvárko taky ne a já jenom napůl.

Zachraňujete taky zvířátka? A které to bylo naposledy? Nechcete do akvárka žlutého tlamovce? :-)

Reklama