Záchranná akce II

Záchranná akce II

V pátek jsem zde psala o své záchranné akci na zahradě, kdy jsem vytahovala žabku z jezírka a dopřála jí svobody v potůčku za barákem. Před chvilkou mi přišel e-mail od naší čtenářky, která popisuje svou záchrannou akci.

Milé ženy-in a milá redakce.

V poslední době příliš příspěvků nepíši. Ale dnes bych chtěla reagovat na článek z pátku nazvaného: Záchranná akce na zahradě. Nechci ho komentovat. Snad jen, že je to jistě záslužné zachránit jednu žabičku... Já chci trošku navázat.

Minulý týden jsem šla pro synka v poledne do školky. Už v šatně mu zářila očíčka a on ze sebe chrlil: „Mami, viděla si naše šneky?“  Já, trošku zmateně, říkám: „A kde jsou vaši šneci? Já jdu z práce. “ „No přeci na cestě z náměstí domů…“ Bohužel já šla do školky jinou cestou. Vyšli jsme ze školky a syn utíkal na cestu směrem „ke šnekům“. Když jsem ho došla, teprve mi došlo, o čem mluvil. Přede mnou se vyjevil obraz, který mě docela vyděsil. Ne, že bych se šneků bála, to ne. Ale hned mi proběhlo před očima, co bude následovat. Bohužel i minulý čas byl na místě. Tak tedy v parčíku, kudy chodí spousta lidí k bytovkám, uprostřed cesty, byla hromada spadaných jablíček spolu s klacky a trávou a všude, kam jsem se podívala samý šnek. „Co jste tady dělali?“ ptala jsem se syna, i když odpověď byla víceméně jasná. „Byli jsme se školkou na procházce a sbírali šneky. Paní učitelky seděly tady na lavičce a nic nám neřekly. A našli jsme jich spoustu. Jenže nám už utíkaj…“ To bylo vidět. Z veliké hromady se šneci samozřejmě začali rozlézat do všech stran do úkrytů. Jenže vysoká tráva byla až patnáct metrů daleko.

Položila jsem tašku s nákupem na lavičku a začala šneky zachraňovat. Nejprve po čtyřech „kusech“, ale když jsem šla už asi po desáté a šneků vůbec neubylo, začala jsem jich nosit plné ruce. Synovi jsem vysvětlovala, že to nebyl dobrý nápad udělat hromadu šneků uprostřed cesty, kudy chodí spousta lidí. (Sama pro sebe jsem měla jadrnější hlášky.) Zachraňoval se mnou. Za chvíli ho to přestalo bavit a válel se po lavičce. Já nosila šneky, lidi chodili kolem a nikdo nepomohl. Občas se ozvalo charakteristické křupnutí, potom už jsem lidem i říkala, aby dali pozor, že jsou tam šneci. Hodně lidí ani na cestu nekoukalo. Štvalo mě, že paní učitelky něco dětem neřekly. Stačilo jim vysvětlit, že dělat hromadu šneků na cestě, kudy chodí lidé, nebude asi úplně správné. A taky mě štvalo, že to všem kolemjdoucím bylo jedno. Nikdo nepomohl. Chápu, že šlo „jen“ o šneky, ale i ten nejmenší tvor má přece právo na život. A v tu chvíli mi bylo absolutně jedno, co si o mně kdo pomyslí.

Výsledky záchranné akce
: doba záchrany cca 40 minut
: zachráněno 800-1000 šneků (nepočítala jsem, ale bylo jich opravdu hodně včetně těch malinkých)
: odneslo to cca 10 šneků rozšlápnutím od procházejících lidí
: dobrý pocit, že jsem pomohla
: špatný pocit, že jsou lidé takoví ignoranti

Zdraví Vás black.bird.third

^{Text nebyl redakčně upraven}