Idylické začátky nejsou nikdy zárukou toho, že ve vztahu bude dál všechno fungovat. A někdy se člověk nestačí divit, jak se může partner změnit. Vždyť tohle by do něj nikdo neřekl!

Tomu nevěřím, on přece takový nemůže být! Tuto větu slýchala Veronika pokaždé, když si někomu postěžovala na svého manžela Pavla. Pavel umí být vzteklý? A má sklony k násilí? To není možné! Vždyť je to tak milý a decentní člověk!

facka

„A právě to byl problém. Pavel se choval úplně jinak ve společnosti a jinak doma. Mezi lidmi byl pozorný, pořád usměvavý, říkal mi miláčku, ptal se mě na názory, uměl vtipně vyprávět... Mí přátelé ho brali, netušili, co se děje doma. A já se tím samozřejmě nechlubila, stejně mi nikdo nevěřil. A hlavně jsem se styděla, že jsem takový slaboch, který se neumí vzepřít, styděla jsem se, že jsem nešťastná a nevím, co s životem dál. Ale nejvíc jsem se styděla, že jsem si někoho takového vůbec vzala, že jsem byla slepá...

Přečtěte si také:

Ale ono se to před svatbou moc poznat nedalo. Teď zpětně vidím pár náznaků, ale Pavel se asi hrozně snažil a přemáhal, abych to nepoznala. Ten rok, co jsme spolu chodili, jsem byla zamilovaná a neviděla jsem nic. Nedošlo mi ani to, že mě tlačí do svatby, když mi pořád opakoval, že už se nemůže dočkat, až budu jeho žena. Těšila jsem se. I na miminko, které se nám narodilo krátce po svatbě. I k tomu mě víceméně natlačil, říkala jsem mu, že jsem ještě mladá, že chci zatím s dítětem počkat, ale přesvědčil mě, že antikoncepce tělu škodí, abych ji nebrala. A pak si asi párkrát nevzal ochranu, i když tvrdil, že ano...

Když jsem byla těhotná, šetřil mě. Tedy nebil mě, jen na mě tlačil a psychicky mě deptal. Říkal, že jsem tlustá, že na mě nemá chuť, že bych nemusela tolik žrát. Ale byla jsem těhotná! Ten psychický teror byl taky hrozný, ale nebylo to nic proti tomu, co se dělo potom.

Malé byly asi tři týdny, když se mnou chtěl spát. Vysvětlovala jsem mu, že jsem v šestinedělí, že to nejde. Začal na mě křičet, že má na to právo, a když jsem se bránila, dal mi facku. Poprvé. Myslím, že by si mě vzal i násilím, ale ta facka ho nějak probrala, začal se omlouvat a prosit, ať mu odpustím, že on za to nemůže, protože jsem ho rozčílila a on se neudržel, bylo to omylem a už se to nikdy nestane...

Facka je jen začátek

Dneska už vím, že tihle lidi nikdy nepřestanou, že se to jenom zhoršuje a čím dál víc to bolí. Později mi Pavel vždycky říkal, že to dělá pro moje dobro, že jsem neposlušná a že mi musí ukázat, jak se mám správně chovat.

Trvalo mi dva roky, než jsem byla schopná něco udělat. Svěřila jsem se kamarádce, když si všimla modřin na rukou. Už to tušila, a tak to ze mě vytáhla. Donutila mě jít k doktorovi, a k němu jsem pak šla ještě třikrát, když mě manžel zbil. A nahlásila jsem to na policii, kde jsem podala trestní oznámení. Ještě předtím jsem se ale s dcerkou sbalila a odešla tajně ke kamarádce, bála jsem se zůstat doma. Pak jsem Pavlovi zavolala, že jsem jeho týrání nahlásila, že se chci rozvést a k němu už se s malou nikdy nevrátím. Zuřil, vyhrožoval, přemlouval, prosil, všechno možné... Ale nevěděl, kde mě hledat, už na mě nemohl. A asi ho brzy navštívili policisté.

Zprávy od doktora a fotky jsem použila jako důkazy u soudu, rozvedli nás docela rychle. Slyšela jsem, že Pavla obvinili z týrání a dostal snad rok vězení, nevím přesně, už se s ním nestýkám. Ale občas se bojím, že ho někde potkám a že se mi pomstí...“

Máte podobnou zkušenost? Co dělat?

Existuje linka krizové pomoci pro osoby ohrožené domácím násilím DONA LINKA: telefon 2 51 51 13 13 (nepřetržitý provoz). Tam vám poradí, co máte udělat.

Vše najdete na webových stránkách www.bkb.cz - Bílý kruh bezpečí, vše o domácím násilí se dozvíte TADY.

Další články v magazínu:

Reklama