Rodinné vztahy jsou vždycky ožehavé. A já ty naše přestávám zvládat. Tak nějak se nám přihodilo, že jsem otěhotněla, nebylo to přímo nechtěné, ale přišlo to tak o dva roky dřív, než jsme plánovali. Z toho důvodu jsme ještě neměli naspořeno na hypotéku a teď už ji dohromady jen tak nedáme, navíc manžel chtěl další dítě, což se jemu lehce řekne. Ne že bysme nevyšli, ale on nemusí být celé dny doma v bytě se svojí babičkou.

Babička. To je můj problém. Když jsme se stěhovali, byla v pořádku, milá paní, která měla i radost z toho, že u ní bude celá rodina (přítel u ní byl stejně napsaný a opravdu u ní obýval jeden pokoj). Z plánů, že půjdeme bydlet do vlastního, sešlo, a tak jsme byli šťastni, že nás stará milá paní nechá bydlet u sebe. Zpočátku nebyly žádné problémy, naopak jsme vycházeli skvěle, jenže babiččin zdravotní stav se začal prudce zhoršovat.

Po roce, kdy u ní bydlíme a malé je akorát půl roku, začíná být situace na pováženou. Babička už není s to ani dojít nakoupit, protože zapomene, že nakoupit šla. Pomalu se začínám obávat, že někde zabloudí, a my ji pak budeme marně hledat.

Manžel situaci ještě před čtrnácti dny zlehčoval a říkal mi, že si to vymýšlím a že babička je ještě čupr a všechny nás přežije. Je to zvláštní, ale když je doma on, se stařenkou je to jaksi lepší, oslovuje nás všechny jmény (což se jí moc nedaří, když je s námi sama), usmívá se a je milá. Nevím, čím to je, snad proto, že je můj drahý její nejoblíbenější vnouče (i proto povolila to společné bydlení).

Jenže před těmi čtrnácti dny jsme se byli projít, když bylo venku sluníčko, pěkně celá rodina. Babička zůstala doma, že se jí nikam nechce. Já byla celá šťastná, že se dostanu z domu, manžel si udělal volný víkend, bylo to skvělé. V báječné náladě jsme se vraceli domů, zrelaxovaní a vyvětraní... Pak jsme otevřeli dveře do kuchyně a v tu chvíli jsem myslela, že mě omyjí.

Přímo uprostřed docela velké místnosti ťapala babička v moři mléka, v jedné ruce prázdnou krabici, ve druhé ostrý nůž. Působila bezradně, jako malé děcko! Když na ni manžel začal mluvit, chvilku jí trvalo, než zaostřila. Pak se usmála a řekla přesně: „Péťo, vy jste zapomněli koupit mléko! Někdo by pro něj měl dojít.“

V tu chvíli to bylo, jako by do nás hrom bacil. Babička byla najednou zase okouzlující, ale v té bílé spoušti to působilo přímo strašidelně. Odvedli jsme ji do obývacího pokoje a já se dala do uklízení té pohromy.

Naštěstí něco podobně katastrofálního se od té doby neopakovalo, ale už i manžel vidí, že i když je babička tak milá, je chvilkami jako by mimo sebe a má stále větší problém udržet nit. Byla s tím u doktora, dostala prášky, ale řekli nám, že to lepší nebude a že skleróza postupuje i přes medikamenty rychleji, než předpokládali. Zkusí prý nasadit něco silnějšího, ale mám pocit, že nám to říkají, aby nás trochu uklidnili.

Snažím se nebýt hysterická, ale už teď je problém uhlídat malou a babičku. Nedokážu si představit, jak to bude vypadat, až malá začne popolézat kolem a babiččin stav se ještě zhorší. Manželovi naštěstí začíná docházet, že stav je vážný, a o druhé ratolesti už nepadla řeč a snad to tak zůstane, protože další dítě do tohohle blázince by bylo ryzí šílenství.

Co máme ale dělat? O domově důchodců nechce nikdo slyšet, ani manžel, ani jeho rodiče, ani babička. A v zásadě ani já. Jenže nejvíc to bude odnášet kdo? Já a malá. My jsme se starou paní pořád, a kdybych řekla, že jsem úplně klidná, pěkně bych lhala. Začínám se skutečně obávat věcí příštích a nelíbí se mi to ani trochu.

Pokud byste měli nějakou radu, jak tohle zvládnout, budu vám vděčná, protože já se obávám, že se z bláznící babičky sama zblázním. Musím na to pořád myslet a řeknu vám, že to není nic příjemného.

Reklama