Tvrdí o sobě, že když Pánbůh rozdával zapomínání klíčů, asi šla třikrát a asi ještě ve frontě předbíhala. Takhle sebekriticky o sobě píše čtenářka s nickem enka1. Přečtěte si její historky.

Já a zabouchnuté dveře? Situace která mě provází celým životem. Když Pánbůh rozdával zapomínání klíčů, asi jsem šla třikrát a asi ještě ve frontě předbíhala, zřejmě jsem si ji spletla s nějakou jinou. To by mi taky bylo podobné.

Přesto nemám nic moc vtipné ani tragické příhody, pokud tedy někoho nerozesměje, že už mě otevření dveří zámečníkem nebo hasiči stálo už nejméně 2 000,-Kč. Zabouchávám si většinou v době, kdy ostatní držitelé klíčů jsou daleko předaleko. Tedy v současném bydlišti. V tom minulém bylo vše jednodušši. Bydleli jsme v přízemí, jedno okno bylo preventivně vždy s povolenou kličkou. Nebyl problém vyvalit z chodby baráku popelnici a po ní se do bytu vyšplhat. Bylo to na celkem rušné ulici, přesto můj šplh nebyl nebyl nikdy nikomu podezřelý. Jen jednou se podroušený pán zeptal, jestli nelezu krást, ale spokojil se s mým vysvětlením: „Prosímvás ve dne a do vlastního bytu?“

Jeden čas mi rodina zakoupila pípající přívěsek - pískla jsem a klíče se ozvaly. Kdyby se ozývaly jen na mé písknutí byl by to vynikající dar, jenže byl nastaven na určitou frekvenci zvuku a měla-li jsem klíče u sebe, pípala jsem každou půlhodinku. A vůbec, když si zapomenete klíče doma, můžete si hubu upískat a klíče, i když přátelsky pípající, k vám nepřiběhnou, neotevřou. Takže přívěsek brzy letěl do kontejneru a pípal tam ještě týden, než odvezli odpadky.

enka1

Pípající přívěsky na klíče, to byl jeden čas velký hit.

Reklama