Milé ženy - in,

dnes nebudu psát o sobě, ale o mé kamarádce.
Její příběh je daleko víc poutavější a je to prostě život.
Klára začala chodit s Petrem už na střední škole. Když jim bylo dvacet, shodli se, že bez sebe nechtějí být, a tak začali plánovat svatbu. Měla být ve velkém stylu na zámku. Mnoho lidí jim říkalo, že nemají nikam pospíchat, že na svatbu mají času dost, že si mají užívat života, dokud jsou mladí, ale oni si ji nedali vymluvit. Zřejmě věděli, že nikoho lepšího nepotkají.
Termín svatby se blížil, starostí s obřadem bylo nespočet. Petr ale všechno zvládal s přehledem. Na své motorce objížděl cukráře, tiskárnu, květinářství.... Všechno zařizování vzal na sebe. V sobotu měli mít svatbu a on se v pátek večer rozhodl, že se zajede podívat do restaurace, jestli připravili tabuli přesně podle jejich přání.
Zpátky už se Petr nevrátil.
Na cestě měl čelní srážku, kterou nepřežil.
Klára se zhroutila a půl roku byla na psychiatrii. Nedokázala najít nový smysl života. Po dvou měsících za ní přestali chodit rodiče. Nevěřili jí, že Petrovu smrt nese tak těžce.
Jediný, kdo při ní zůstal byl Jarda, Petrův otec. Chodil za ní každý den a snažil se ji dostat z největšího psychického srabu.
Když po půl roce vstoupila do normálního života, nezačala bydlet u svých rodičů, ale právě u Petrova otce. Po čase přerostl jejich vztah v milostný. Když to řekla rodině, tak ji zavrhli. Mysleli si, že v něm hledá náhradu za Petra. Ale na tom by vztah nemohli postavit.
A oni jsou spolu šťastní již 5 let.

LÁSKA  JE VĚC, PRO KTEROU STOJÍ ZA TO BOJOVAT

Zdenicka1983

Milá Zdenicko1983,
váš dojemný příběh jen dokazuje, jak může být život neuvěřitelně krutý, ale zároveň i laskavý.
Přeji vaší kamarádce, aby v nové lásce našla i novou naději a aby byla šťastná

Omlouvám se, ale nick pod článkem nebyl, děkuji za zaslání


Reklama