Milé ženy - in,
dnes nebudu psát o sobě, ale o mé kamarádce.
Její příběh je daleko víc poutavější a je to prostě život.
Klára začala chodit s Petrem už na střední škole. Když jim bylo dvacet, shodli se, že bez sebe nechtějí být, a tak začali plánovat svatbu. Měla být ve velkém stylu na zámku. Mnoho lidí jim říkalo, že nemají nikam pospíchat, že na svatbu mají času dost, že si mají užívat života, dokud jsou mladí, ale oni si ji nedali vymluvit. Zřejmě věděli, že nikoho lepšího nepotkají.
Termín svatby se blížil, starostí s obřadem bylo nespočet. Petr ale všechno zvládal s přehledem. Na své motorce objížděl cukráře, tiskárnu, květinářství.... Všechno zařizování vzal na sebe. V sobotu měli mít svatbu a on se v pátek večer rozhodl, že se zajede podívat do restaurace, jestli připravili tabuli přesně podle jejich přání.
Zpátky už se Petr nevrátil.
Na cestě měl čelní srážku, kterou nepřežil.
Klára se zhroutila a půl roku byla na psychiatrii. Nedokázala najít nový smysl života. Po dvou měsících za ní přestali chodit rodiče. Nevěřili jí, že Petrovu smrt nese tak těžce.
Jediný, kdo při ní zůstal byl Jarda, Petrův otec. Chodil za ní každý den a snažil se ji dostat z největšího psychického srabu.
Když po půl roce vstoupila do normálního života, nezačala bydlet u svých rodičů, ale právě u Petrova otce. Po čase přerostl jejich vztah v milostný. Když to řekla rodině, tak ji zavrhli. Mysleli si, že v něm hledá náhradu za Petra. Ale na tom by vztah nemohli postavit.
A oni jsou spolu šťastní již 5 let.
LÁSKA JE VĚC, PRO KTEROU STOJÍ ZA TO BOJOVAT
Zdenicka1983
Milá Zdenicko1983,
váš dojemný příběh jen dokazuje, jak může být život neuvěřitelně krutý, ale zároveň i laskavý.
Přeji vaší kamarádce, aby v nové lásce našla i novou naději a aby byla šťastná
Omlouvám se, ale nick pod článkem nebyl, děkuji za zaslání
Nový komentář
Komentáře
Alisa: Ten titulek si o ni přímo říká
Meander: Tak tuhle reakci znám....:-D
Poslala jsem link na tenhle článek svému drahému. Jeho slova: "udělal to nejlepší co mohl :-D"
Moc smutné,ale hodně sil do dalšího a myslím hezkého života Ti přeji.
Chtěla bych jenom říct, že 2 měsíce smutku je úplná hloupost. To se člověk ani nevzpamatuje a skoro ještě nevnímá co se to stalo. Vím o čem mluvím. Zemřel mi manžel před 6 lety a 3 roky jsem nemohla nikoho přijmout, i když mi kamarádky stále někoho dohazovaly. Vše chce čas.Dnes jsem opět šťastná a i tak každý den si vzpomenu na svého muže.
slonbidlo: gwen: colombo:
taky, byl někde v časopise a mám dojem že psaný stejně
Hezké a dojemné... já to ještě nikde s takovýmto koncem nečetla!
lenina76: Ani jediný, který se nestal
Tanzánie: napadla mě úplně stejná myšlenka
Tak jsem to už četla !
slonbidlo: já taky!
Takovych tragickych udalosti se tady v okoli prihodilo vice. Bohuzel. Je dobre najit novy smysl zivota...
To je hodně velkej bizzare
Hysteria: myslela jsem že se z toho všeho dostala a i přes to si našla novou lásku
Dása: Nezlob se ale jak dobře dopadlo?Ženich je mrtvý ať žije ženich?Nechápu.
.....Po dvou měsících za ní přestali chodit rodiče. Nevěřili jí, že Petrovu smrt nese tak těžce.....
co to je za rodiče, když svou dceru nepodrží v takové situaci.
to je něco co mě hlava nebere
editorka Dana: Klidně jste pod to mohla napsat můj nick. Vzdyt o nic nejde..ani minule nešlo....
Život někdy přinese zajímavé věci.
Při čtení tohoto článku mi běhal úplně mráz po zádech...jak ze špatného snu. Ale hlavně že vše dobře dopadlo