Jednomu se může zdát povídání o karmě, kterou může mít místo či věc, trochu přitažené za vlasy. Vždyť, jak by mohl neživý kus hmoty, mít povahu? Jsou ovšem příběhy, u kterých právě ten racionální přístup, ať chceme, nebo ne, prostě selhává…

Náhoda. To je to oblíbené slovo, které suneme všude tam, kde logicky není oč se opřít.

Jenže, co je vlastně „náhoda“? Definovat to pomalu nelze. Hlavně, že máme termín pro to, co se vymyká rozumu a obecně platným zákonitostem světa, ve kterém žijeme.

Povím vám o domě blízko Berounky, kterému místní lidé neřeknou jinak, než „Zlý dům“. A pokud máte racionální vysvětlení, sem s ním …

d


Anna Drahokoupilová a její manžel stavěli tento dům dávno před tím, než vypukla druhá světová válka.

„Jo jo, sedm lidí, sedm osudů…posledního zachránil kamarád!“

1.„Byli to nějací mladí lidé, on byl tuším něco u dráhy a ona byla doma. Říká se, že všechno začalo, když jim tragicky zemřel syn. Malý chlapec tehdy spadl z nějakého stromu tak hloupě, že se zabil. Ale to se povídá. No a ta máma potom, já nevím, za nějaké dva roky, přímo na Vánoce dostala zásah od blesku někde támhle u tratě. Ten otec se oběsil asi za čtrnáct dnů po pohřbu“, vypráví místní elektrikář ve výslužbě, pan Ernst Heschl.

dVlastně byste se tady mohli zeptat kohokoli, protože mrazivého příběhu o zlém domě číslo 7 je plná víska. Já jsem si tady vybrala právě Heschla. Sedmaosmdesátiletý paměntník zde žije od svých deseti roků.

Zařvala tam celá rodina, když se to tak vezme, a protože to stavení neměl kdo zdědit, dala ho obec nějakým Polákům, už nevím, za jakých okolností, ale snad se jmenovali Stankovi, nebo tak nějak.

2. Nebydleli tu prý ale dlouho a tomu pánovi utekla žena i s dětmi. Zůstal tady sám. Ale dlouho ne. Taky se oběsil a představte si, že taky v tom sklepě. Lidi se normálně věšej na půdách, ale v tom baráku se prostě všichni kromě jednoho zabili zrovna v tom sklepě.

3. Zakrátko se sem nastěhoval jeho synovec. To bylo někdy za války. Nikdo neví, co se přesně stalo ale lidé tvrdí, že po něm šlo gestapo, protože snad měl ukrýt nějaký parašutisty, nebo co.  No a oni po něm šli a ten chudák se zase v tom sklepě zastřelil, než ho stihli v tom, prokletym baráku najít. Do konce války už ten dům zůstal prázdný.

V téhle fázi příběhu už člověk pochybuje, že by se všechny ty události daly nějak skloubit s termínem „náhoda“, ale bude hůř.

"No, počkejte, teď abych to nezvojtil….moje paní to pochopitelně má zmapovaný líp, no, ženský…

…jo, pak to byli ti Stehlíkovi. Jasně a ti tady vydrželi dlouho, bydleli tu snad ze všech nejdýl. Tak starej Stehlík, byl švec. Byl to alkoholik a tu svojí paní tloukl. Neměli děti spolu, ale ona měla dceru z prvního manželství. Nějakou Lídu. On se postupně uchlastal. Stehlíková si sem nastěhovala tu dceru, se kterou  se ten Stehlík za života nesnesl. Jako jeden z mála lidí v tom baráku, ta Stehlíková zemřela nějak přirozeně.

4. Tahleta Lída se údajně stýkala se synem nějakýho pohlavára z tehdejšího družstva, jenže jí to s ním nevyšlo. No a ta se pro změnu otrávila, nějakýma tabletkama.

No a hádejte, kde jí našli….“

Ve sklepě?

„Jo, na schodech do sklepa.

Pak je ta historie už o hodně průsvitnější, protože to už není tak dávno a hodně lidí si ty poslední majitele tady pamatuje.

d

5. Nějakej Němeček, ale ten tu byl jenom krátce, si vzal život jako jedinej mimo ten dům. Skočil pod vlak. Prý byl nějak psychicky nemocnej.

6. Potom to dostalo družstvo v rámci nějaký obrody a tady se nastěhoval zootechnik tady z kravína. Tomu taky utekla žena a on to zasekl tak, že si pustil plyn.

7. Pak to koupil nějakej podnikatel z Prahy. Jezdil sem sám. Dal novou střechu a dělal hodně i kolem plotu a elektriky. Pořád ho bylo vidět, jak to tu zvelebuje. Ani jsme netušili, že má syna.

Toho jsme viděli poprvé, když toho podnikatele našli vevnitř mrtvýho. Nikdo neví, co se vlastně stalo, ale to víte. Lidem tady nevymluvíte, že si ho vzal ten barák.

Ten syn se tady párkrát ukázal s paní. Byli to slušný lidi, ale ona pořád chtěla pryč. Nakonec to prodali. To se asi zachránili.


Ten poslední majitel, Pavlíček,  tady nikdy nebydlel, ale často tu spal. I v hospodě jsme ho viděli. Měl to nějak nahnutý doma, myslím, že se rozváděl, nebo tak něco. Pak se pokusil taky otrávit.

My si myslíme, že ho zachránil jeho kamarád. Jezdil za ním v takovém nóbl autě. Snad v Mercedesu. Byl to Švýcar.

Moje paní říkala, že se dobře znal s někým od policie z Berouna, a že ten Pavlíček se odstěhoval k němu. Prý to byl ten homosexuál.

No, každopádně ho asi zachránil.

Co já vím, tak ten dům už nikdo nechce. Visí všude, že je na prodej, ale zatím se nikdo nepřihlásil, a tak ho tady vesele vykrádaj bezdomovci.

Já bych ho nechtěl, ani zadarmo. Myslím, že by to obec měla zbourat.

Jenže ono to stavení zřejmě někomu furt patří, ale je to tak zamotaný, že vlastně nikdo neví komu. Prodává to nějaká realitka.

Já myslím, že je to pořád toho Pavlíčka. Jenže ten je kdoví, kde ve Švýcarech“.

Myslíte, že je to vážně prokletý dům, jak se říká? Myslíte, že je možné, aby to nebyly náhody?

„Hele já jsem rozumnej chlap a jsem dost starej na pohádky, ale řeknu vám jedno, já bych tam bydlet nechtěl a myslete si o mě co chcete“.


Myslím, že bych tam bydlet taky nechtěla. Takhle nakumulované náhody není radno pokoušet. Ono, jedna věc je náhoda a druhá statistika.

A statisticky vzato, s ohledem na procento pravděpodobnosti a pohledem zpět, ne, děkuji ani náhodou!

Reklama