Reklama


Milá redakce a ž-inky,

troufale se vám chci svěřit, že si myslím, že mám talent. Odhalila jsem ho ve třinácti, když jsem zjistila, že ti kluci nejsou vlastně jenom úplně pitomí, ale i hezcí. Náhle jsem ty své pučící city k druhému pohlaví potřebovala hodit na papír. Dělo se tak nejen v próze (nejlépe "románech", které končily třetí kapitolou pro nedostatek životních zkušeností s randěním), ale i zveršovaně. A tohle mně, navzdory mamčinu mávání rukou a shovívavým poznámkám o nemocech dospívání, vydrželo dodneška. Trochu zastydlá puberta, no.

    V šestnácti jsem roztrhala sešit se 106 milostnými básněmi, protože můj dlouhodobý ctitel a spolužák ze základní školy, Milan, se v tanečních zakoukal do Jaruny, té krávy (s prominutím, tehdy jsem si to přesně tak myslela), a přestal mi k svátku nosit zahradní sedmikrásky!     

    V devatenácti jsem psala básně o prostitutkách, přátelích studia Bible, Jehovistech (názorově jsem byla těžce rozpolcena) a svou první sbírku nazvala Příliš krotká anarchie. Byla tak krotká, že jeden redaktor časopisu pro náctileté mi po roce oněmění nad mými básněmi doporučil, abych psala prózu, že by mi to mohlo jít. O těch básních ani Ň. Mno, tak jsem se vrhla na prózu.

    Rozepsaný "román" o devatenáctileté maturantce, která se nejprve stala svobodnou matkou, pak se politicky angažovala v sametové revoluci, aby se stále vracela k výchozímu bodu děje, totiž utíkala z domova, se mi podařilo dokončit před třemi lety. Stala se z ní mezitím úplně normální holka, co sice řeší starosti s láskou, ale k sexu přistupuje zodpovědně po vzoru současné mládeže a politika je jí šumafuk. Cítila jsem, že jí ten šťastný konec dlužím, přece jen mě už musela mít plné zuby, jak si s ní léta svévolně manipuluju!
   
   Dopsala jsem to také proto, abych udělala radost manželovi. Jednou ležel doma s chřipkou a já čekala, až mě zaměstná můj nový zaměstnavatel, čili jsem náhle měla čas na to, co jsem dávno odsunula na vedlejší kolej. Nudící se marod byl zvědavý, cože si to tam na PC klafu, tak jsem mu kousek přečetla. Kupodivu se dožadoval pokračování, a tak jsem psala a psala, aby věděl, jak to dopadne (což jsem netušila ani já sama, hrdinka byla značně tvrdohlavá a dělala si, co chtěla). Dopadlo to nad očekávání dobře a já v euforii, že se mi konečně něco tak obsáhlého povedlo dokončit, jsem dílo poslala, považte tu troufalost, NAKLADATELI!

   Na odpověď jsem nečekala rok, pouze 5 měsíců. Přece jen jsem zneklidněla a napsala do redakce dotěrný dotaz, zda vůbec dílo obdrželi. Následovala suchá odpověď, že neobdrželi, ať si to vyřídím s poštou. Nebudu to napínat, po několika týdnech čilé korespondence se dílo našlo. Nevím sice kde, ale prý za to mohl nějaký redakční poštovní donašeč, co grafomanský produkt opomněl předat. Asi si v něm těch několik měsíců listoval, a bylo to asi tak dobré, že to nechtěl dát z ruky :-))).

   Ale ještě pořád jsem nevěděla, co na mou drzou prezentaci nevyžádaného díla říká redaktorka. Milým dopisem se omluvila a dodala, že do měsíce mi dají vědět. Za měsíc mi přišel dopis ze "spřáteleného" nakladatelství od jiné redaktorky. Dílo samo prý není špatně napsané, ale mám prý vyházet nudnou vatu a ze 184 stran A4 jich udělat 80, pak budou uvažovat o vydání...

   Mé velkolepé životní dílo leží mezi verši v šuplíku, občas po něm znechuceně hodím okem a oklešťovat svou hrdinku teda nechci. Odvahu poslat to jinam nemám, třeba bych se dozvěděla něco horšího a konečně, vždyť já o těch mladých holkách, co jim chci podsouvat nějaký příběh, vlastně už nic nevím! Co já vím, co chtějí číst, že. Hřeje mě jen pocit, že jsem si po dvaceti letech šuplíkové kariéry dokázala, že možná mám talent, když popíšu tolik listů papíru. Alespoň na tohle tedy talent mám, pomineme-li obsah.

    No a co bych napsala závěrem? Představa, že si jednou očuchám, jak voní čerstvě vydaný talent, mě pořád láká :-)). 

    Inkognito...

no dobře, užvaněné Šupitopresto, ale nebijte mě!


Pěkné ráno všem na Žena-in!

Hm, tak tuhle touhu (jak voní čerstvě vydaný talent) znám. Já si ji splnila už několikrát, ale vydání je tak ošklivé, že pro příště uvažuji o pouhé archivaci u mě v šuplíku. Ale kdo ví, třeba se v budoucnu najde nějaké nakladatelství, které udělá hezkou knížku.
Vám držím palce, talent rozhodně máte, to se nezapře :-). Vzhůru za vůní čerstvě tištěného papíru!

Znamenal pro vás váš talent v dětství úspěch před spolužáky?
Momentálně 19 z vás hlasovalo v anketě, že svůj talent rozvíjíte. Napište nám o tom! Jak uplatňujete talent v práci? Při jakém povolání? Vybrala jste ho kvůli svému talentu?

 

Máte také talent, který vás tíží?

Nebo máte naopak talent, který vás vynesl až do nebes?

Mají talent lidé okolo vás? Závidíte jim, nebo ne?

Měla jste talent jako dítě a promarnila jste svou šanci stát se hvězdou?

Máte neobvyklý talent?

Těšíte se ze své schopnosti, ale ostatním to vadí?

Dědíte v rodině talent už celé generace?

 Napište nám o tom na:

redakce@zena-in.cz
Talentované čeká odměna!