Ozvala se mi slečna, se kterou jsem před víc jak rokem málem chodil (něco jsem s ní měl), že by se se mnou potřebovala sejít. Hned. Akutně. Zítra. V takových situacích vás napadají nejrůznější věci. Je nemocná? Jsem nemocný? Těhotná přece nebyla, a to vím přece naprosto jistě! Tak co se teda děje?

Vypadalo to tenkrát slibně. Krásná, chytrá, radikálně sebejistá. Všechno možná až moc. Vražedná kombinace, která končívá zlámaným srdcem. Ne jejím. Nikdy jejím. Tušil jsem to od začátku, ale koho by to odradilo…

Byla to k tomu spolubydlící slečny, se kterou jsem se nedávno předtím rozešel, což byla také pikantnost. Znali jsme se tedy od vidění, vždy to tak nějak „intelektuálně jiskřilo“ mezi námi. Je to hodně zajímavá bytost. Vůbec nevím, co ji tenkrát vedlo k tomu, aby se ke mně přišla učit – bydlela na vedlejší koleji.

Všechno to bylo tak nějak samo, najednou...

Najednou prostě ležela na mojí posteli a učila se, já tenkrát psal diplomku. Takhle nevinně to vydrželo docela dlouho, pak nějak přišla řeč na zatuhlá záda a pak jsem ji masíroval a pak už jsem ji najednou nemasíroval. Celé se to ale odehrálo v průběhu hodin, bylo to uvolněné, klidné a stejně tak potom, nikam jsme nespěchali, nebylo proč. Trvalo to snad půlku noci. Aby ne! Hodiny jsme začali hledat až o půl čtvrté ráno. A nejen je. Nějak se nám ztratila ochrana. Nepozorovaně.

Reakce sebe sama mne tenkrát překvapila. Nezačal jsem šílet, nezačal jsem se hrozit, byl jsem v klidu. Stoicky klidný a vyrovnaný. Zeptal jsem se jí na plodné dny – ta otázka ji překvapila jako mě – a začal hledat tabulky na internetu. Nemělo se podle nich nic stát, ale až do sedmi, kdy otvíral doktor, jsme už nespali.

Šel jsem s ní. Pak zmrzlou čtvrtí k lékárně, která otvírala za další půl hodiny. Ty chvíle si vybavuju, nikde nikdo, byli jsme si tak blízko, jako to jen může v takové situaci být. Když snědla ten prášek, něco se přetrhlo. Do tří dnů mi řekla, že nemá cenu to protahovat, pak že by to bolelo. Chápal jsem to i nechápal. A pak se včera ozvala (i když jsme se pak celkem v klidu stýkali).

Tak co se to tehdy vlastně stalo?

Byl jsem vyjukaný, ale přešlo to. Chtěla jen vědět, co se to stalo, bylo to tak rychlé a intenzivní, že to začala zpracovávat až po roce a čtvrt. Taky mi jen potvrdila, že to bylo cosi neobvyklého, že k tělu si pouští jen málo lidí a to, jak plynulé to tenkrát bylo, ji vyděsilo. Všechno jsem jí tedy svými slovy popsal, i s tím, že bych se tenkrát v podstatě ani za to dítě nezlobil, což jsem věděl už i tenkrát. Ale až po té době nám oběma docvaklo pár věcí.

Ta nejdůležitější z nich ale je, že i když to tenkrát nedopadlo, budeme k sobě mít vždycky blíž než k sobě lidé obyčejně mívají. Ta magie jediného týdne, kdy, jak jsme se shodli, ani jediný z nás nebyl pánem toho, co se kolem dělo, byla neuvěřitelně silná. A kdo ví, možná jsme mohli vozit malého génia :).

Reklama