Ahoj milá Ženo-in,

při vzpomínce na školu se mi vybavuje nejvíc prvních pět let školní docházky. Zbožňovala jsem paní učitelku v první třídě. Ještě teď cítím vůni podzimu, ořezaných tužek. Vidím seřazené nové papučky u botníků.

Vzpomínám, jak jsme se předháněli, kdo z prvňáčků ráno donese paní učitelce větší jablko nebo hrušku ze zahrádky, nebo také větší a krásnější kytku. Chvění u srdce jsem pociťovala při prvním rozdávání sešitů.

Byl to pro mne velký okamžik! Paní učitelka, aby nás nějak rozpoznala, každému přidělila nějaké hezké razítko na všechny sešity. Postupně jsme chodili a paní učitelka, která pro mne byla tehdy nadpozemská bytost... tiskla a tiskla. Kamarádky si odnášely na sešitech obrázky veverek, květinek, ale když jsem přišla na řadu já ... vzpomínám si na ten okamžik jako dnes.

Byla mi přidělena na sešit, papuče, ručník, složku,
zkrátka všude “CIBULE“. Nevím, proč se tehdy tak paní učitelka rozhodla, ale vzpomínám,že to nevinné razítko způsobilo, že jsem přestala mít radost z docházky do školy.

Všude jsem viděla krásná tiskátka kytek, hříbečků, panenek, autíček... jenom mne do třetí třídy provázela ta nešťastná cibule :-) !!!!

Vyrovnávala jsem se s tou zeleninou, pro mne cejchem hodně dlouho a ještě dnes cítím, jak se mi do očí draly slzy, jak jsem se strašně přemáhala... abych  při pohledu na razítko cibulky nebrečela :-).

 

Když už jsem se s cibulí vyrovnala a v psaní jsem zvládla čárečky, obloučky, přišla na řadu další pro mne tehdy potupa. Jako prvňák jsem nechápala udivené pohledy paní učitelky nad domácími úkoly. Nevěděla jsem, proč píše pod moje domácí úkoly červené věty. Pochopila jsem, až když jsem se i s rodiči ocitla ve velké místnosti. Říká se jí ředitelna. Paní ředitelka, inspektorka i moje paní učitelka z první třídy mi daly linkovaný sešit a diktovaly mi slova. Nevěděla jsem, oč se jedná, a tak jsem poslušně psala, údajně s vyplazeným jazykem :-)

Dopsala jsem, všichni se na sebe podívali. Paní učitelka se omluvila rodičům. Ředitelka mně dala krásnou knížku a až teprve pak jsem se dozvěděla, proč se tohle všechno konalo. Moje paní učitelka si myslela, že mi domácí úkoly z psaní píší rodiče, protože úhlednost písma byla na první třídu dokonalá. Dnes už píšu jako kocour,
ale tehdy jsem měla pro psaní nadání, ale jako malé dítko jsem si to vůbec neuvědomovala.

 

Paní učitelka pro mne  postupně přestávala být nadpozemskou bytostí a do školy jsem chodila až do třetí třídy s velkým strachem :-)

 

Vím, že tenhle příběh se stal už velmi dávno. Mnohá z Vás si řekne, že není možné si pamatovat zážitky z první třídy, ale opravdu se to kdysi dávno stalo.

 

Chtěla bych popřát všem prvňáčkům i své dceři, která zítra nastupuje na pedagogickou školu jako prvňák... aby se jim ve školách líbilo a pokud to půjde, potkávaly je jenom samé hezké zážitky, které nepoznamenají jejich čistou dušičku.

 

Hezký poslední prázdninový den přeje  čtenářka  Evalota - cibulka  :-)

 

 

 

Milá Evalotko, díky za krásný příběh! Můžeš se těšit na pěkný dáreček ;o)

 

 

Reklama