Reklama

V minulých dílech jsme se hodně věnovali ženám, které získaly postavení především skrze srdce a lože mužů. To však, ani v dobách dávných, nebyla jediná cesta žen k moci a slávě. Už od pravěku se v mýtech a legendách lidí objevuje postava královny – válečnice. Snad žádný muž nebyl nikdy tolik milován i nenáviděn, tak obdivován, zbožňován a zároveň pomlouván a zatracován, jako tyto ženy, které neváhaly skloubit přednosti „slabšího“ pohlaví se zbraněmi mužů. Jednou z těchto „ozbrojených žen“ byla i Matylda Toskánská, nazývaná též La Gran Contessa.

Velmi mocná paní
„V týchž dnech přijela do Říma Matylda, velmi mocná paní, jež se po smrti svého otce Bonifacia ujala vlády nad celým Lombardskem a Burgundskem, majíc moc voliti, dosazovati nebo sesazovati přes sto dvacet biskupů. Jejího pokynu poslouchal celý stav senátorský jako vlastní své paní a sám papež Řehoř za její pomoci vyřizoval duchovní i světské věci, poněvadž byla velmi moudrou rádkyní a ve všech protivenstvích nebo potřebách osvědčovala svrchovanou přízeň církvi římské,“ píše se o Matyldě v kronice Kosmově.
„Tobě, má nejmilovanější a milující dcero, se neváhám svěřit s kteroukoli z těchto myšlenek, neboť i ty si dovedeš jen stěží představit, jak velmi spoléhám na tvé zanícení a diskrétnost,“ napsal koncem roku 1074 papež Řehoř VII tenkrát skoro čtyřicetileté Matyldě. Jak ale došlo k tomu, že ve středověku, čase vlády mužů, získala žena takto významné postavení, aniž by přitom byla „pouhou“ něčí manželkou nebo milenkou?

Děvčátko z Canossy
Matylda se narodila roku 1046 v Mantově na Apeninském poloostrově jako poslední dítě Bonifáce Toskánského a Beatrix Lotrinské. V žilách jí tak kolovala krev markrabat z Canossy, mocného rodu pocházejícího z 9. století a přes matku patřila dokonce k potomkům Karla Velikého. Bylo jí poskytnuto výborné vzdělání - uměla latinsky, italsky, francouzsky a německy a narozdíl od většiny mužů v té době dokázala číst i psát. Jejím učitelem byl Anselmo z Luccy. Neučila se však jen vzdělanosti a ženským pracem (uměla prý skvěle vyšívat a svým oblíbencům vyráběla nádherné korouhve), ale i umění vládnout kopím a mečem, což byla v tehdejší době výjimka. Matyldě bylo pouhých šest let, když byl její otec, veliký válečník své doby, zavražděn. Na toskánský trůn usedl její dvanáctiletý bratr Bonifác II, vládla však za něj Beatrix. Roku 1055 zemřel i Bonifác II a Matyldina sestra. Jako jediný žijící potomek se tak Matylda stala oficiální nástupkyní svého otce. Teoretické právo na toskánský trůn se však mohlo stát praxí pouze za přispění muže, který by ho dokázal podepřít silou...

Po boku mužů
Matyldina matka Beatrix se rozhodla vládnout jménem své dcery a jako vhodného muže, který ji měl podepřít svou silnou paží, si zvolila Gottfrieda III. Hornolotrinského. Matyldu zároveň zasnoubila s jejím nevlastním bratrem, Gottfriedem IV. Hrbatým. Beatrixin sňatek ovšem nepotěšil císaře Jindřicha III. a prohlásil ho za vynucený. Když se ho Beatrix pokusila přesvědčit o dobrovolnosti svého rozhodnutí, uvěznil ji i s dcerou v Německu. Zde se Matylda poprvé setkala s benediktinským mnichem z Cluny Hildebrandem, budoucím papežem Řehořem VII. Tento rodinný přítel se zasloužil o to, že se z Matyldy stala hluboce věřící žena a roku 1056 dosáhl propuštění Beatrix s dcerou ze zajetí.

Služebnice papežů
Matyldina rodina byla vždy nakloněna papežské straně. Stála při Štěpánovi IX., bratrovi Beatrixina druhého manžela, při Mikulášovi II, zvoleném na synodě v Sutri a když byl v roce 1061 zvolen jako papež Alexandr II. Anselmo z Luccy, postavili se na jeho stranu proti císařem podporovanému vzdoropapeži Honoriovi II. Už v té době prý Matylda velela vojskům svého otčíma a v jedné z bitev prý stála v čele čtyřech stovek lučištníků, to jsou však nepodložené pověsti. Ve vleklých bojích nakonec Alexantr zvítězil, Honorius byl dán do klatby a byl nucen se uchýlit do Parmy, kde zůstal až do své smrti. V létě roku 1073 se pak papežem stal neúnavný reformátor církve a Matyldin velký přítel Hildebrand, který přijal jméno Řehoř VII.

Hrbáč Gottfried
V roce 1069 zemřel Matyldin nevlastní otec a tak bylo nutné, aby na toskánský trůn nastoupil další muž. Matylda se tedy konečně provdala za svého snoubence, kterého ovšem nemilovala a který neoplýval ani vznešeností, ani krásou - ne nadarmo se mu přezdívalo Hrbáč. Matylda se pak dočasně usídlila v Lotrinsku, kde se jí v roce 1071 podle některých pramenů narodilo první a jediné dítě, dcera Beatrix, která ve stejném roce zemřela. Podle jiných zdrojů se v tomto svazku dítě nenarodilo, dokonce je uváděno, že manželství nebylo naplněno. Po tomto rodinném neštěstí se manželé rozešli a každý žil na svých državách. K rozchodu manželů však mohlo dojít i z jiného důvodu – každý z nich se nacházel v jiném táboře ve sporu papeže a císaře. Gottfried podporoval Jindřicha IV., zatímco Matylda stála vytrvale na straně papežské.

Canossa - brána k pokoře
Řehoř VII. byl zásadový muž a nestrpěl, aby do záležitostí církve zasahovali světští vládci. V roce 1075 proto vyhlásil zákaz investitury - tedy jmenování biskupů světskou mocí. Jindřich IV. na to reagoval vyhlášením papeže za sesazeného a Řehoř ho na oplátku exkomunikoval. Spor se měl, jak už bylo ve středověku běžné, vyřešit na bitevním poli. V téže době, roku 1076, byl zavražděn Matyldin manžel Gottfried a o něco později zemřela i Beatrix, takže Matylda zůstala na správu svých panství sama. Okamžitě vrhla všechny své síly do boje na papežově straně. Německá knížata a duchovenstvo vypověděli Jindřichovi poslušnost a císař byl donucen žádat papeže o odpuštění. Řehoř určil za místo setkání jeden z Matyldiných hradů, nedobytnou Canossu. Z počátku však nechtěl o odpuštění ani slyšet a až po té, co stál Jindřich tři dny o hladu a bos ve sněhu v rouchu kajícníka před branami hradu, milostivě mu odpustil. Mír mezi oběma mocnými pány však vydržel pouhé tři roky.

Na polích válečných
Matylda byla stejně neústupná jako Řehoř a zůstala papeži, ke kterému ji pojil vztah dcery k otci (i když pomlouvači tvrdili, že to byl vztah milenecký, šlo podle všeho skutečně jen o pomluvy), věrná i nadále. Podporovala ho nejen vojensky, ale i finančně a postupně tak ruinovala své majetky. Vrtkavá štěstěna ji však opustila, když byla roku 1080 dvakrát poražena. V následujícím roce utrpěla další ztráty. Říšská vojska plenila Toskánsko a na Matyldu uvalil Jindřich říšskou klatbu a odňal jí léna, která spadala pod říšskou svrchovanost. Když pak dobyl Řím, prohlásil Řehoře VII. opět za sesazeného a zvolil vzdoropapeže Klementa III., který ho vzápětí korunoval císařem. Po korunovaci se Jindřich vrátil zpět do Německa a přenechal starost o Matyldu svým spojencům. Ty ovšem Matylda porazila v bitvě u Sobary roku 1084 a znovu tak upevnila svou pozici v severní Itálii.

Druhé manželství
Řehoř VII zemřel roku 1085. Matylda podporovala jeho nástupce Viktora III. Když byl vyhnán z Říma, dobyla mu město zpět. Viktor byl ovšem znovu vyhnán a roku 1087 zemřel v Monte Cassinu. Jeho nástupcem byl zvolen Urban II., který pokračoval v Řehořových stopách. Částečně na jeho přání se Matylda rozhodla v roce 1089 vdát za sedmctiletého bavorského vévodu Welfa II. Šlo o politický sňatek s odpůrcem císařství. Manželství bylo po šesti letech rozvedeno. Oficiálně byla důvodem bezdětnost (někteří Matyldini obdivovatelé tvrdí, že byla až do své smrti panna, to se však zřejmě nezakládá na pravdě), ale podstatnější byla skutečnost, že Welf přešel do císařského tábora.

Canossa podruhé
V roce 1090 císař znovu zaútočil na Matyldiny državy. Štěstěna mu přála a tak dobyl Mantovu, hlavní Matyldinu pevnost. Hrad po téměř ročním obléhání nepadl silou, ale zradou. Jindřich také dobyl několik dalších hradů. V té době byl ochoten Matyldě nabídnout mír, ale za podmínky, že Matylda uzná vzdoropapeže a zřekne se Urbana II. Matyldini vazalové ji přesvědčovali, aby mír přijala, ona však odmítla. Ztratila skoro celé Toskánsko a musela ustoupit do hor, nakonec se však štěstí obrátilo na její stranu. V roce 1092 porazila císaře právě před Canossou - hradem, který tak byl podruhé svědkem Jindřichova pokoření. Z této porážky už se Jindřich IV. nikdy zcela nevzpamatoval a z Itálie se definitivně stáhl. V roce 1096 vjel znovu Urban II. do svatého města. Matylda na znamení triumfu jela po jeho boku.

La Gran Contessa
Díky řadě vítězství se na Matyldinu stranu přidala severoitalská města. Matylda nakonec získala pod kontrolu alpské průsmyky, díky čemuž udržela císařská vojska dalších patnáct let mimo svá území. Stále zůstávala v opozici vůči Jindřichovi, dokonce podporovala jeho syna Konráda v odboji proti němu. Nakonec byl Jindřich IV. poražen a nahrazen svým oblíbeným synem Jindřichem, který se ujal vlády v roce 1105. Když se roku 1110 Jindřich V. vydal na cestu do Říma ke korunovaci, vrátil Matyldě říšská léna a ona složila vazalský slib věrnosti. Při cestě zpět do říše se Jindřich zastavil na tři dny v Toskánsku na Matyldině dvoře, kde jí projevil veškerý respekt. Jmenoval ji říšskou viceregentkou Ligurie. V Canosse, kde vládl svobodnější duch než v ostatní Evropě, se zastavovala řada poutníků, aby jí mohli vzdát hold.

Poslední boj
Po smíření se s císařem se tehdy už čtyřiašedesátiletá Matylda odebrala do ústraní a rozhodla se rezignovat na politilku a války. Přesto však byla nucena ještě jednou vytáhnout do pole. V roce 1114 došlo v Mantově k povstání, které ovšem zažehnala samotnou svou přítomností. Když pak v roce 1115 absolvovala tradiční velikonoční půst, byla už tak zesláblá, že nedokázala ani psát. Zemřela 24. července 1115 stářím. Nejprve byla pohřbena v S. Benedetto al Po. jižně od Mantovy, ale 10. března 1634 bylo její tělo na znamení úcty přeneseno do baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Na jejím hrobě stojí: "Tato žena - válečnice vedla své oddíly tak jako kdysi Amazonka Penthesiela. Díky ní - za cenu tolika bojů té strašlivé války - si světský člověk nikdy nedokázal vydobýt práv Boha."

Dědictví války
Papežova dcera a jeho "vojevůdkyně" nepodpořila mír mezi papežem a císařem ani po své smrti, ačkoliv jistě neměla v úmyslu oba rivaly dále rozeštvávat. Protože zemřela bezdětná, odkázala své říšské léno císaři a své dědičné državy sv. Petru, tedy papeži. Císař ovšem vznesl nárok na veškeré její majetky, což papež odmítl akceptovat. Znovu se rozhořely boje, tentokrát o tzv. statky Matyldiny. Jindřich V. v roce 1116 Matyldiny državy obsadil a věnoval je svým oblíbencům. Papež se pokusil svůj nárok podpořit vojensky, ale nedosáhl dlouhodobějších úspěchů. Časté střídání vládců ovšem přispělo k růstu moci měst a k postupnému úpadku feudální struktury.

Myslíte si, že jsou ženy "od přírody" spíše usmiřovatelky nebo válečnice? Hrála Matylda mužskou roli ve světě mužů, nebo jen dokázala plně využít svůj ženský potenciál? Je Vám sympatičtější Matylda Toskánská nebo třeba madame de Pompadour?