V luxusní restauraci tak trochu stranou sedí proti sobě muž a žena. Intimní atmosféru dokresluje tlumená hudba a přívětivé světlo planoucích svíček. Právě dojedli. Najednou muž sáhne do kapsy saka a na stůl položí malou krabičku. Temně červenou. Ona sklopí zjihlý zrak a dělá, že vůbec netuší, co krabička obsahuje.

Detail na krabičku a pěstěné mužovy ruce, jak ji otvírají. Ano, je tam. V sametovém lůžku září briliantový zásnubní prsten. „Chtěla bys být mou ženou?" Ona pochopitelně souhlasí a nechá si skvostný kroužek navléknout na něžný prstík. Lesy smyčců přidají na síle a my zamáčkneme slzu.



Kýčovité klišé z romantických dojáků? Možná, ale neříkejte, že byste takovou situaci nechtěla někdy zažít. Třeba jste skromná a stačil by vám i prstýnek nenápadně podstrčený pod šálek kávy. :-) Je to krásně staromilsky dojímavé a škoda, že dnes už jsou zásnuby přežitkem.
Nebo se mýlím? Já osobně neznám žádnou šťastnou, která by dostala zásnubní prstýnek. I taková událost, jako je žádost o ruku, se nějak scvrkla na nedělní oběd s řízkem a kyticí pro maminku.


A říká se tomu dnes ještě zásnuby?
Dříve zásnuby představovaly dohodu mezi mužem a ženou o uzavření manželství. Byl to obchod a závazek. Pokud se z něj chtěl ženich vykroutit", neměl to zdaleka jednoduché. Musel se vyplatit a nahradit finanční ztrátu, která budoucí nevěstě vznikla pořízením výbavy, šatů, výzdoby atd. O morální újmě ani nemluvě. Odmítnutá nevěsta už nebyla žádoucí partií, byla (drsně řečeno) partiovým zbožím. 

Ale pokud vše klaplo podle tehdejších pravidel, po zásnubách následovaly ještě ohlášky". Mohly být buď církevní, které se ohlašovaly z kazatelny během nedělní bohoslužby, nebo občanské, formou vývěsky na místním úřadě.
Takové zásnuby byly vlastně věcí veřejnou. Ale to už je historie.



Zpět k prstenům – kruhům symbolizujícím nekonečnou lásku. A nejen k těm zásnubním.

Po zásnubách přece přichází svatba a s ní prstýnky snubní. Snubní prstýnek je šperk, který nás má provázet celý život. Ale ani to už není pravidlem. Zvláště muži berou prsten spíš jako svazující okov, který je potřeba hned druhý den odložit do šuplíku s průhlednou výmluvou, že by ho mohli v práci ztratit, poškrábat, ohnout.

Některé páry považují snubní prstýnky za zbytečné vyhazování peněz a nepořizují si je vůbec. Proč také, když si je dnes mohou půjčit nebo odbýt svatební obřad zcela bez nich. Není to škoda?

Co si o tom myslíte? Jak jste na tom s prstýnky vy? Dostala jste zásnubní prsten? Jaký máte snubní? Hladký, rytý, z bílého, žlutého, červeného zlata, nebo dokonce s kamínky? Koupili jste je hotové, nebo jste si je nechali vyrobit? Nechali jste na ně vyrýt datum svatby, jméno manžela nebo dokonce vyznání lásky?

Reklama