Reklama

Mít krásné rovné zuby je snem každého z nás. Proto ortodontické ordinace praskají ve švech a není výjimkou, že rovnátka nosí i čtyřicátníci. Ale čím dříve se s rovnáním začne, tím lépe.

rovnátka

Mám křivé zuby po tatínkovi. A už to tak asi zůstane. Za mých mladých let se sice rovnátka také nosila, ale zřejmě jsem nebyla případ, který by je zas tak nutně potřeboval. Neměla jsem předkus ani podkus, tak co. Dnes už to stejně asi nedoženu. I když nosí rovnátka i dospělí, já už to s těmi svými „křiváky“ nějak doklepu. 

Moje dcery se už narodily do doby, kdy se křivé zuby začaly řešit. Rovnátka nosily je obě. Samozřejmě nerady, protože to obnášelo časté návštěvy ortodoncie, z čehož měly trauma. Po zážitku z první zubní prohlídky, kdy jim dentistka vrazila chromovanou rouru mezi zuby, aby jí náhodou neukously prst, se jim ani nedivím. A to podotýkám, že nebyly žádné hysterky, co ječí jak pominuté, když vidí bílý plášť. Nicméně strach ze zubaře, ortodontistu nevyjímaje, jim od té doby zůstal.

Ale nebylo zbytí. Proutek se má ohýbat, dokud je mladý, a hezké zuby za to nepohodlí určitě stojí.

Na otázku: „Vzaly jste si rovnátka?“ vždycky otočily oči v sloup a pomalu se šouraly do koupelny, aby otevřely roztomilá barevná pouzdérka ve tvaru slůňat a nasadily nenáviděné drátky do svých malých pusinek. „Jednou mi budete děkovat, že jsem vás do rovnátek nutila. Buďte rády, že je máte jenom na noc.“ Nebyly. Občas jsem rovnátka našla pohozená v posteli, nebo dokonce pod ní. No fuj.

Přesto jedné z dcer stačily k tomu, aby se její zuby způsobně narovnaly a vytvořily takřka ideální řadu. Vždycky, když přišla na kontrolu, paní doktorka ji chválila, jak je poctivě nosí, že se zoubky pěkně rovnají. Ta se potutelně usmívala a v duchu si říkala: „Kdyby věděla, jak na to kašlu, ta by se divila...“

Hůře na tom byla dcera druhá. Bylo to sice o poznání lepší než předtím, ale paní ortodontička usoudila, že je potřeba v rovnání pokračovat. A nezůstalo jen u rovnátek na noc, jsou nutné fixní aparáty. Říkaly jsme jim zámečky. Stály sice fůru peněz, ale taková investice se určitě vyplatila.  

Jenomže tím to teprve začalo. Pro všechny zuby nebylo v malé puse dost místa, takže čtyři z nich musely pryč.  Dvě čtyřky nahoře, dvě dole. Dcera to ale nesla statečně. Možná už tenkrát věděla, že pro krásu se musí trpět.

Nosila je čtyři roky, a přesto, že jsou dnes skoro módou, strašně se za ně styděla. Smála se jen tak napůl, aby nebyly vidět, a nemohla se dočkat chvíle, kdy se jich zbaví. Ale rozhodně toho nelituje, protože dnes se pyšní krásným perličkovým chrupem a směje se ráda.

Aby ne, když má co ukazovat. Nic naplat, pěkné zuby jsou naší vizitkou a trocha toho trápení za to určitě stojí.