„Nechcípni, proboha, nechcípni, ty seš strašně velikej, co bych tady s tebou dělala...“ říkala svému Brumlovi, když se drápali do kopce. Co nebo kdo je Brumla a jakou pernou chvilku připravil čtenářce s nickem Pajda, už se dočtete níže

Už jsem tady psala, že řídím nerada a léta jezdím s velikým autem s automatickou převodovkou, nazvaném Brumla. Jenže abych byla použitelná i v jiném autě, tak jsem si koupila od kolegy hodně ojetou Škodovku, zvanou Tančík a s ní se učila řadit. Specialitou Tančíku bylo chcípání při jízdě do kopce. Rozjezd dobrý, po rovině taky, z kopce sice horor, ale ušlo to a do kopce to každou chvíli zachrchlalo, škytlo a skoro chcíplo.

Po dvou měsících jsem měla z Tančíku nervy nadranc a v autě mapku s vyznačenými vrstevnicemi. Takhle to šlo do doby, než jinému kolegovi ruply nervy a Tančík si „půjčil“ - co na něm opravoval, to nevím, ale teď už auto jezdí i do kopce.

Ovšem Brumla si mezitím užíval s mým mužem dálkové trasy a protože je to auto učenlivé, řadil podle mého manžela, tedy úplně jindy, než když jezdil spořádaně se mnou. A že je to problém, se ukázalo, když jsem jela s Brumlou na technickou. Manžel jel s Tančíkem před námi, protože Brumla si měl na servise nějakou dobu pobýt, a já se snažila za ním v Brumlovi pokud možno nezabloudit.

A v tom přišel prudký kopec, Brumla zachrochtal, já zavřela oči, sevřela volant a začala „Nechcípni, proboha, nechcípni, ty seš strašně velikej, co bych tady s tebou dělala...“ a v tom si Brumla přeřadil a spokojeně přidal.

A mně došlo, že sedím v automatu a chcípnout ho za jízdy nelze ani kladivem...

Pajda

Milá Pajdo, máte roztomilá jména aut a inspirovala jste mě k dennímu tématu. Díky

Text nebyl redakčně upraven

Reklama