Reklama

Že se lidé scházejí a zase rozcházejí, že nečekaně skončí dlouholetý vztah, který vypadal naprosto neotřesitelně, není nic zas tak neobvyklého. Je to smutné a často i bolestné, ale stává se to.

Mnohem horší je, jak se pak k sobě bývalí partneři zachovají. Hádky o peníze a majetek, vleklé soudní spory o děti, nadávky a kydání špíny na exmanžela či exmanželku, nebo dokonce špehování a pronásledování bývalého „miláčka“ zhrzeným a odvrženým partnerem.

I paní Marcelu zasáhla rána osudu v podobě pro ni nepochopitelného a nečekaného rozchodu. O to bolestivější, že jí bývalý přitel, se kterým už plánovala svatbu, sebral vkladní knížky, na kterých bylo dědictví po rodičích, a ukradl karty k jejím vlastním účtům, a ty pak vybílil až na dno.

„Jsem už jedenáct let vdova. Bylo to krásné, bohužel však krátké manželství. Seznámili jsme se před patnácti lety v lázních. Jan byl vážně nemocný, trpěl zvláštní formou zhoubné poruchy krvetvorby, ale podle lékařů byla velká naděje, že se zcela uzdraví. Jenže...

Vzali jsme se za devět měsíců a plánovali spolu spoustu dětí. Ale za rok se zase manželova nemoc vrátila. Jan musel na ozařování a na chemoterapii. Bylo mu moc zle, ale rakovina pak po půl roce opět ustoupila.

Tak se to opakovalo ještě několikrát – jako na houpačce. A nakonec Jenda náporu nemoci podlehl. Byla to tragédie...“

Marcela nemohla dlouho zapomenout. Pořád se v myšlenkách zabývala vzpomínkami na pár hezkých chvil, které s manželem prožila. Uzavřela se do sebe, ve volném čase začala pomáhat v kostele se sběrem šatstva pro potřebné. Na nějaké světské radovánky neměla ani pomyšlení.

Po čase se přece jen ze ztráty manžela trochu vzpamatovala a vrátila se ke svým koníčkům. Nejraději šila na melouch, a měla proto kolem sebe pořád spoustu sousedek a kamarádek i náhodnch zájemkyň, které potřebovaly tu a tam něco nového na sebe, co stálo v obchodě nehorázně peněz.

V té době se u Marcely objevila lupénka, a jedna z jejích klientek jí poradila svého známého kožního doktora, který provozoval soukromou praxi v malém městečku nedaleko od Prahy.

Marcela odborného lékaře vyhledala a z jedné návštěvy se vyvinuly pravidelné schůzky, později i mimo ordinaci. Nakonec začala s rozvedeným sympaťákem chodit.

Bydleli sice každý sám, ale na víkendy pan doktor jezdil do Prahy za svou vyvolenou. A Marcela se – jak jinak – do svého nového přítele po uši zamilovala.

Marcela bydlela nedaleko pražské Stromovky v  trochu omšelé, prvorepublikové vile po rodičích. To ale nebylo jediné dědictví, které jí spadlo do klína. Na vkladních knížkách jí rodiče zanechali sumu přesahující částku se šesti nulami na konci. Sama si také našetřila celkem slušnou sumičku.

A to se zřejmě stalo lákadlem pro podnikavého dermatologa. Praxe na maloměstě mu moc nevynášela a Marcela se měla stát prostředníkem pro vybudování jeho nové, zaručeně výnosné soukromé ordinace, někde na dobrém místě v Praze.

„Byla jsem bláhová. Mělo mi to dojít. Nikam jsme nechodili, nevzal mě ani na dovolenou, i když jsem ji chtěla zaplatit, a ani intimní život nestál za nic.
Lukáš mě totiž potřeboval jen jako kasičku. Neustále si říkal o peníze a já mu je dávala. A to i přesto, že do mě kamarádky pořád hučely, kdy už bude svatba, a ať jsem s penězi trochu opatrnější.

Přece jen jsem začala pochybovat. A když jsem se Lukáše stále častěji vyptávala, kdy už se vezmeme, a on se tvářil kysele a jen se vymlouval, že nejdřív musí otevřít ordinaci, začala jsem se svou rozdavačností brzdit.

A to byla zřejmě chyba. Lukáš se stáhnul, začal dělat drahoty a kolikrát ani na víkend nepřijel s tím, že se musí doma moc ohánět a šetřit, aby si vydělal na svůj sen. Jenže červík pochybností ve mně už hlodat nepřestal.“

A tak si pro paní Marcelu připravil pan doktor Lukáš překvapení. Poslal ji po Vánocích za teplem „na Kanáry“ s tím, že musí doma vyřizovat spoustu papírování.

Vánoční dárek byl pro Marcelu ale skutečným překvapením, do slova a do písmene. Když se vrátila, chyběly v domě všechny Lukášovy svršky a osobní věci, scházela i plazmová televize, kterou kupovali sice spolu, ale za Marceliny peníze, dalších pár cenností z vily, ale hlavně dvě vkladní knížky (nikoliv na heslo) s dědictvím. A protože Marcela nechala doma občanku, zbyly jí jen oči pro pláč. A to ještě netušila, že podobně vykutálený pan doktor vyluxoval i její bankovní konto.

Když se Marcela vzpamatovala ze šoku, vyprvila se za Lukášm k němu domů. Celou dobu se bála, jak mu pohlédne do očí, a doufala, že se pro jeho jednání najde nějaké rozumné vysvětlení.

Nic, ale vůbec nic se nekonalo. Pan doktor totiž nebyl doma a sousedi jí řekli, že už před týdnem odjel i s kufry a s atraktivní mladší brunetkou. Jeli prý na letiště...

Na policii, kde to s plačící Marcelou všechno sepsali, se pak dozvěděla, že vykutálený pan doktor prodal dům i s praxí a vytratil se i s Marcelinými penězi a novou mladou „kočičkou“ neznámo kam.

Marcele zbyly jen oči pro pláč. A nepocítila ani žádné zadostiučinění, když ji muži zákona ujistili, že na podvodníka a jeho slečnu už vydali mezinárodní zatykač.