Milá redakce!

Myslím, že hodně záleží na tom, KAM odcházíme nebo odjíždíme. Pokud jedeme do nemocnice, kam máme nástup kvůli nějaké operaci, netěšíme se tolik, jako když jedeme k moři nebo na prázdniny k dědovi a babičce.

Nikdy jsem se např. netěšila z odjezdu na letní tábor. Musela jsem to absolvovat dvakrát a pokaždé velmi nerada. Nervózní z představy nového prostředí a děcek, které neznám, a ještě k tomu mi bývalo v autobuse špatně. Součástí mé cestovní výbavy bývaly teda igelitové sáčky... Nebudu zacházet do podrobností, prostě hrůza a děs!

Nejzajímavější byly odjezdy na prázdniny k babičce a dědovi. Jelo se autem - přesněji řečeno, trabantem. :-) Bylo napínavé sledovat otce, jak se snaží nacpat do auta všechna zavazadla, krabice, nás všechny a psa.

Několikrát všechno přerovnával a uspořádával, dokud nebyl využit sebemenší kousek prostoru a my všichni v autě. Pokaždé se mu to povedlo, i když ze začátku se zdálo, že to nepůjde a že něco nebo někoho budem muset nechat doma. :-) Pak zasedl poslední volné místo, sedadlo řidiče, a jelo se. Pamatuji se, jak jsem se tísnila na zadním sedadle vedle krabice s televizorem, na klíně psa, kterému v autě taky bývalo špatně, takže zastávky bývaly časté a příjemné, vyvenčili jsme se, nadýchali čerstvého vzduchu, občas udělali co bylo nutné, a pokračovalo se v cestě.

Dnes už to tak napínavé není. Cestujeme hlavně vlakem, takže s sebou vezeme jen to, co uneseme, je to klidnější, ale na ty cesty přecpaným trabantem vzpomínám ráda.

Zdraví Lenka


Dobrý den, Lenko.

Řeknu vám rovnou – Jé trabant! Co my se jím najezdili… To byly časy. A jak si dvoutakt hezky smrděl, když byla zima… A toho bílého dýmu… :) Vzpomínám na to rád, stejně jako na jezevčici Zuzinku, která jezdila na jeho zadním okně. To už je let! :)

A co vy? Jak odjíždíte? A hlavně čím? Redakce@zena-in.cz!

Reklama