snih v lese

První sníh mám spojený s dětstvím. Vždycky přinesl radost, řádění, koulovačku a ušmudlané sněhuláky obalené trávou. A takové zvláštní světlo. Jako když se rozední a vyjde slunce. A stejné nadšení mi přináší i dnes.

Pokud si dobře pamatuji, už třetím rokem budou Vánoce bez sněhu. Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo. Jsem už „velká holka“ a bílé Vánoce oželím, ale vadí mi, že chybí v přírodě. Sníh je zdrojem vláhy a přirozenou přikrývkou před mrazy. Čím jsem starší, tím víc si to uvědomuji. Možná je to tím, že máme zahradu a včely, kterým zimy bez sněhu nesvědčí.

Sníh k zimě prostě patří a je škoda, že je ho poslední dobou tak málo. A tak, když napadne sníh a přikryje šedivou krajinu, mám z něj radost. První sníh je obzvlášť krásný, jakoby panensky čistý a úžasně fotogenický.

První sníh mě letos zastihl na cestě z Vysočiny, kde jsme byli na návštěvě, ale naštěstí se udržel i u nás v Brdech. Tak jsme vzali psa, a vydali se na procházku do lesa. Foťák samozřejmě nemohl chybět.

Les pod sněhem má své neopakovatelné kouzlo. Vládne tam takové tajemné ticho, jakoby les zatajil dech a nechal se hladit sněhovými vločkami. Neslyšíte ani živáčka, jen své kroky.

Je to nádhera, nemyslíte?

Čtěte o dalších výletech po Brdech:

Reklama