Za poruchami příjmů potravy v nemalém množství případů stojí také povolání. Především ta, při nichž je kladen důraz na vzhled a štíhlou linii. Touha dívek či žen vypadat dobře a udržet si své tvrdě vybojované místo je může bohužel dovést až ke zhroucení. Mezi takové případy rizikových povolání patří například žokejové, tanečníci, modelky a modelové a gymnasté, kteří křížovou pouť za podvyživeným tělem zahajují právě ve jménu své kariéry. Přečtěte si příběhy několika z nich.

 

Když si vybíráme své budoucí povolání, sníme o mnoha cílech, máme představy, ideály, ale možná i obavy. Toužíme po úspěchu a chceme se zapojit do určitého společenství, být jeho součástí. Každý z nás má své cíle postaveny podle svého a každý je s nimi více méně spokojen nebo nespokojen. Chceme být respektováni a chceme svou práci odvést dobře. V některých profesích je ale dobře odvedená práce přímo úměrná vzhledu a postavě.

 

Tanečnice

Taneční školy a konzervatoře bývají často oním „startérem“ poruch příjmu potravy. Především v baletu jsou dívky nuceny dodržovat tělesnou hmotnost téměř na hranici začínající podvýživy. V mnoha případech přešly dívky z oblasti baletu do jiných tanečních žánrů přesvědčeny pedagogy, že se svými 55 kg jsou pro balet „příliš tlusté“. Oblíbené orientální tance, street dance, hip hop nebo společenské tance naštěstí neznají žádné bariéry. Mohou se jim věnovat štíhlí, plnoštíhlí i baculky.


„Během studia na taneční konzervatoři jsem navštěvovala i školní jídelnu. Jídelníček byl velice pestrý a nijak se nelišil od ostatních jídelen na jiných školách. Paní kuchařky si nás vyloženě vykrmovaly. Od zdravé a výživné stravy, přes vepřo knedlo zelo, až po buchtičky s krémem. Svačina byla určená k snědku až na odpoledne. Někdy nám pedagogové pozdě odpoledne chodili kontrolovat svačinové pytlíky s tím, co kdo už snědl. Každý den, když skončil výdej obědů, naskládaly kuchařky zbylé svačinky do bedničky a podle rozpisu dostala tuto bedýnku jistá třída. Pak se profesoři domluvili na tom, že zbylé svačiny můžou sníst jen kluci.

 

Začátkem každého měsíce nás profesorka hlavního oboru vážila. Ve IV. ročníku se s tím přestalo, dbalo se víc na estetický zjev. Ve vyšších ročnících některé dívky rychle dospěly a narostla jim prsa, to vypadalo dost neesteticky. Některé samy uznaly, že s takovou postavou to daleko nepovede, jiné například skočily s anorexií. Sama jsem zažila dva takové případy.

 

Po konzervatoři jsem získala angažmá v Olomouci. Už dávno jsem nebyla zvyklá na vážení, tady jsem si však musela zvykat znovu. Jednou za tři měsíce jsme musely na váhu a nejmíň tři kila zhubnout. Byla jsem ve stresu z nového prostředí, z nových lidí a z pracovního režimu – být na baletním sále od rána do večera. Nikdo se s nikým nemazlil. Místo abych hubla, šla váha pomaloučku nahoru. Naštěstí se vše se dalo opět do pořádku. Nyní mám v souboru svou pozici, plno přátel, stres je ten tam a na váhu už taky nemusíme,“ popsala útrapy začínajících baletek jedna z nich.

 

Modelky

Modeling je snad nejrizikovějším povoláním vůbec. Tlak na modelky je tak vysoký, že v několika případech jejich hon za štíhlostí skončil tragicky. Možná proto se již v některých zemích rozhodli, že nebudou angažovat modelky, jejichž BMI je nižší než 18,5, což znamená podvýživu, a které jsou mladší 16 let.

Své o tom vypráví jedna z modelek: „Od svých deseti let jsem toužila být modelkou. Rozhodně jsem se držela při zemi a nevěřila v to, že být modelkou je záruka štěstí. Chápu, že se možná některé dívky cítí pod tlakem, když si v časopisech prohlížejí štíhlé a krásné modelky, ale nikdo neříká: Buďte jako ony! Naopak musí platit: Buďte své! To je ta největší záruka štěstí.

 

Když jsem se přihlásila do soutěže, měla jsem asi 52 kg a v pase 65 cm, přes boky 95 cm, sama sobě jsem se líbila, ale řekli mi, že postoupím do užšího výběru jedině tehdy, když zhubnu přes boky i v pase pět centimetrů. Udělala jsem to a dostala jsem se do finále, kde ze čtyř tisíc uchazeček vybrali 14 dívek. V té době jsem měla 48 kilo a v pase 58 cm, přes boky 89 cm. Řekli mi, ať už proboha nehubnu! Přibrala jsem čtyři kila, jenže to byl problém. Smlouva mi zakazuje mít o čtyři kila navíc.

 

Po anorexii následovala bulimie, pokusila jsem se předávkovat prášky, přestala jsem chodit do školy, protože jsem se styděla vyjít mezi lidi, rozešel se se mnou můj přítel. Řekl mi, že nikdy nechtěl chodit s modelkou. Nikdo nechce chodit s někým, kdo mluví neustále jen o jídle a o tom, kolik přibral a kolik musí shodit. Vždycky jsem chtěla být štíhlá hlavně pro svého přítele, užívali jsme si svoji lásku, měli radost ze svých těl a moc rádi jsme se spolu milovali a jeden druhého se dotýkali. Je to krásný pocit, když po vás touží někdo, koho milujete. Když jsem ale vážila 48 kilo, na mém těle nebylo nic, co by ho vzrušovalo.

 

Mám teď 52 kilo a mám dokonce i prsa - jsem za ně moc vděčná. Chci ještě zhubnout, ale nikdy nedopustím, aby to bylo přes anorexii, bulimii nebo jinou poruchu příjmu potravy. Své tělo miluji a chci pro něj jen to nejlepší. Chodím do školy, užívám si každého dne, kdy mohu být naživu a kdy svítí slunce, cítím se šťastná. Za dva měsíce mám odletět pracovat za oceán.“

 

Sportovci

Další rizikovou skupinou jsou sportovci. Jídelníček sportovců se v mnohém liší. Sportovci mohou jíst více, protože vydají mnohem více energie, ale musejí jíst také zdravěji. A stejně jako v ostatních rizikových povoláních je ze stran trenérů nebo sponzorů kladen důraz na váhu a na postavu. Je žádoucí vážit co nejméně s co největším objemem svalové hmoty.

 

Tenistce Idě Pittnerové je 18 let. Navštěvuje tenisovou školu Chris Evert Tennis Akademy v USA, což je tréninkové středisko, kde se trénuje se zvláštním studijním plánem. Den v této škole vypadá takto: Na prvním místě je od rána trénink tenisu denně 7:30–12:00 hodin a po něm teprve začíná škola, asi dvě hodiny. Potom od tří do půl páté zase trénují, pak je krátká pauza na večeři a jde se zase na hodinu a půl do školy.

 

Jídelníček je obvyklý jako v každé podobné internátní škole – spíše ne moc chutné „levnější“ jídlo ze společných vývařoven. A nikdo nekontroluje, kdo co sní a kolik, jak často a jak pravidelně. Tlak na děti ohledně jídelníčku není ani ze strany trenéra. To je oproti Evropě úplně jiné. Média, televize a časopisy stanovují ideál „anorektické krásy“ modelek a děti bez rodičů mu často podléhají. Ida sama měla problémy s bulimií, které trvaly skoro rok.

 

Na internátní tenisovou školu nastoupila v patnácti. Velké pracovní vytížení, velký tlak na trénování a pocit falešné úspěšnosti: „Budu-li vypadat jako modelka, budu úspěšná jako modelka“ v ní spustily mechanismus jezení a zvracení. Paradoxně nijak výrazně nezhubla a problémy narůstaly. Dokonce začala studovat kurz pro modelky, kvůli úspěšnosti, jako by to, jak na kurtu vypadá, mělo ovlivnit její výkon. Nicméně se dozvěděla, že je „opravdu tlustá“, což způsobilo zhoršení bulimie.

 

Naštěstí získala podporu rodiny. Její otec se vzdal práce, odstěhoval se za ní a začal se jí plně věnovat, mohla zahájit léčbu. Nyní se snaží jíst malé porce pětkrát denně, na dvě hodiny denně chodí do posilovny. Kurz pro modelky neopustila, dokonce začala uvažovat o tom, že když jí nevyjde kariéra tenistky, bude se živit modelingem.

 

Tyto příběhy mají společný šťastný konec, který ale nebývá při poruchách přijmu potravy pravidlem. Stačí připomenou tragické osudy modelek Any Caroliny Restonové či Louisel Amosové, která zemřela přímo na molu.

 

Myslíte, že by na molech měly chodit hubené modelky, nebo modelky s ženskými křivkami? Myslíte, že je správné, aby trenéři či manažeři tlačili na své svěřence kvůli váze?

 

Zdroj: www.anabell.cz

Reklama