Reklama

V úterý jste si mohli přečíst o Zdravotních klaunech. Dnes si přečtěte jeden ze silných příběhů j Petra Lišky alias profesora Archibalda.

„Poznali jsme se, když jí bylo třináct. Ona na nemocničním lůžku oddělení intenzivní péče a  já s  červeným nosem. Ona s diagnózou nevyléčitelný nádor na mozku a  já v roli Zdravotního klauna. Takto nás dal osud dohromady. Zdravotní klaun si nevybírá děti, které chce nebo nechce bavit. Klaun přijde do nemocnice, zjistí si informace o zdravotním stavu dětí od sestřiček a jde pobavit děti. Jak jednoduché je udělat legraci klukovi, který má vytržené mandle a zítra jde domů. Ale dnes jsem stál u postele třináctileté dívky, která už domů nikdy nepůjde. Snad by i mohla, ale její osud by se tím nezměnil. Ona i chtěla, ale už to prostě nešlo. Byla odkázána na občasné návštěvy blízkých, televizi, vlídnost personálu a občasné návštěvy Zdravotních klaunů, mezi kterými jsem byl já nejfrekventovanější. A tak jsme tu proti sobě „stáli“. Klaun, který už má pár desítek let života za sebou, a mladá dívka, která má před sebou asi tak dva měsíce života.

Zdravotní klaun

Růženka na tom byla v té době už dost špatně. Pohybovala jednou rukou, ještě viděla, slyšela a mohla trochu mluvit. Ale divák byla vděčný. Moc možností neměla. Televize nebo spánek. Tak se na klauny vždycky těšila. Její pozornost však byla časově omezená. Velice rychle se unavila. Stačilo s ní udělat dvě kouzla, na kterých se mohla aktivně podílet, a potřebovala odpočinek. Práce klauna je tak trochu alchymie zjistit, na co vám bude váš divák zabírat. Někdy to trefíte už při vstupu, někdy je to hodinářská práce, ale vyplatí se. Růžence jsem se rozhodl přečíst něco humorného. A tady jsem se se čtením trefil! Sama už si číst nemohla a možná, že jí nikdy nikdo moc nečetl, o to byla vděčnější posluchač. Úkol nás Zdravotních klaunů není chodit předčítat do pokojů nemocných zábavnou literaturu. My hrajeme, jsme prostě herci, ale je na nás, jak situaci odhadneme a co uděláme. Důležitý je výsledek. A já ho měl. Já klaun jsem četl knihu O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu. My jsme se při ní bavili. Ta kniha je spíše forma komiksu a mně to dávalo prostor ji trochu dohrávat. Tam jsem se našel, trochu čtení, trochu hraní. Příště jsem přivezl knihu od vynikajícího dětského autora Roalda Dahla – Prevítovi, ve které si dva staří manželé dělají neuvěřitelné schválnosti. Růženčin zdravotní stav byl v té době již velmi špatný. Už jsme si spíš jenom povídali. Některé situace jsme rozebírali a bavili se tím, jak by to, co jsme četli, mohlo ve skutečnosti probíhat. Vlastně to vypadalo, jako když si dva staří známí pěkně povídají.

sd

Bavili jsme se, zapomínali na čas, ale ten se vždy přihlásil. Růženka byla stále rychleji unavená a potřebovala odpočinek. A čas byl neúprosný, odměřuje všem stejně a ani tady neudělal výjimku. Tohle se odehrálo 13. ve středu, z té knihy jsme přečetli jen část. Růženka celou dobu pozorně poslouchala, ale když jsem otáčel třináctý list (to jsem si pak doma zpětně spočítal), tak usnula. Návštěvy jsem u ní měl jednou za týden, vždycky ve čtvrtek, a když jsem přijel další týden, tak spala. A spala stále víc, jak to u Růženek bývá. Tu knihu už jsme nikdy nedočetli. Ale tohle je život, to není pohádka. Tady nepřišel žádný princ. Růženka zemřela ve spánku, za měsíc 13. v neděli, bylo jí 13 let. Možná by se mohlo zdát, že se vlastně nic nestalo, čas jsem nezastavil a zázrak jsem neudělal. Ale není to zázrak, že se Růženka v posledních dnech svého života mohla těšit a smát?“

Pomoci Zdravotním klaunům můžete i Vy!

Přes platební bránu http://www.zdravotniklaun.cz/chci-pomahat/, či na účet veřejné sbírky 2020202020/0600. Nezapomeňte uvést variabilní symbol: 1516.