Milá redakce,

vím, že můj příspěvek není k dnešnímu tématu, ale nedá mi, abych se nepokusila požádat o jeho zveřejnění. Ze všech stran slýchám o negativních, někdy až hororových zážitcích z nemocnic a lékařských zařízení, kladné zkušenosti ale člověk většinou nenajde. Včera jsem byla nucena vyhledat chirurgickou dětskou pohotovost a ráda bych se o své dojmy podělila s ostatními čtenářkami.

Mám doma hyperaktivního rošťáka, kterému budou na konci prázdnin tři roky. Už jsem se smířila s tím, že neustále vymýšlí akce, u kterých by se každý jiný už dávno zmrzačil, jeho anděl strážný musí za ty tři roky být úplně šedivý. Zatím ale díky obrovskému štěstí a naší ostražitosti (pomalu se ze mne stává bezpečnostní expert) vyvázl ze všeho se zdravou kůží. Včera ho tohle štěstí bohužel opustilo. Jak už to tak bývá, úraz se mu stal ve chvíli, kdy by to nikdo nečekal. Maxík v tomhle dusném počasí dodržuje pitný režim až fanaticky a s tím samozřejmě souvisí i častý pobyt na nočníku. Stahování trenclí ho jako pohodlného mužského zdržuje, a tak po bytě běhá jen v tričku, s holou prdkou. Odpoledne si klidně hrál, napadlo ho, že jako parťáka do hry přibere svého oblíbeného plyšového sloníka, kterého má stále v postýlce. I když má vyndané z boční strany dvě tyčky a vytvořený průlez, stále přelézá horem přes bočnici... přehodí nožičku a přehoupne se, nikdy by mne nenapadlo, že při něčem takovém dojde ke zranění.

Najednou ale slyším křik a malý kaskadér se s bolestnou grimasou drží za rozkrok. V první chvíli mne to, přiznám se, rozesmálo, měla jsem dojem, že si prostě narazil partie, na které je každý mužský tak opatrný. Pak jsem si ale všimla, že mu mezi prstíky protéká krev a úsměv mě přešel. Když jsem pak uviděla ošklivou rozšklebenou ránu, veškerý humor mě opustil definitivně. Netuším, jak se mu to při téhle nevinné činnosti podařilo, ale Maxík si v místě, kde penis přiléhá k podbřišku, udělal zranění, které vypadalo, jako by někdo tenhle choulostivý orgán z poloviny „odpáral".

Bylo naprosto evidentní, že tohle si vyžádá lékařské ošetření, proto jsme vyrazili do nemocnice. Zvolili jsme nemocnici Motol a jsem moc ráda, že jsme se rozhodli takhle. Na příjmu u okénka nás uvítala příjemná, usměvavá sestřička, která nás usadila do čekárny plné hraček, vyzdobené jako cirkusový stan. Maxík i ostatní čekající děti (alespoň jsem si ověřila, že nejsem sama, kdo porodil malého kaskadéra) se cítily dobře a i přes bolístky, které je na tohle místo přivedly, jim tohle prostředí dělalo radost.

Po krátkém čekání jsme byli zavoláni do ordinace, kde se nás ujala na první pohled velice přísně vypadající paní doktorka. Zdání ale klame, v jednání s vystrašeným prckem byla perfektní a trpělivá, mně vysvětlila, že bude potřeba šít, a dala na vybranou, zda v celkové narkóze a s hospitalizací, nebo jen pod lokálním umrtvením a malého pustí domů. Vybrala jsem druhou možnost, a tak jsme se přesunuli na sál. Malému přikurtovali nožičky, já ho držela za ruce a šilo se. Tu bezmoc, kdy dítě pláče, visí vám na rukách a prosí, aby jste mu nenechali ubližovat, bych znovu zažít nechtěla, přístup paní doktorky a dvou velice příjemných mediků nám tuhle situaci alespoň trochu zpříjemnil. I při práci nezapomínali na malého mluvit, chválit, jak je statečný, a po skončení úkonu se mu paní doktorka ještě věnovala s úsměvem a pochvalou.

Ráda bych poděkovala personálu dětského oddělení nemocnice Motol, zejména paní doktorce Trnkové za milý přístup k dětským pacientům i rodičům a vřele je doporučila každému, kdo by jejich služby v budoucnu potřeboval. V dnešní době hororových zážitků s lékaři jsem moc ráda, že se můžu podělit o kladnou zkušenost a velmi vstřícný přístup k pacientům.

Díky, Z_U_Z_U


Milá Z_U_Z_U,

jsem rád i za vás, že to dobře dopadlo, a děkuji za příspěvek, který rozhodně zveřejňujeme moc rádi!

Chcete se podělit s ostatními čtenářkami o svůj zážitek? Napište nám na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama