Všichni si občas připadáme ztraceni, jenže paní Jana (46) poznala, jaké je to doopravdy. Tenhle výlet s houbařským košíkem už bude mít v paměti navždy.

Tohle léto nebylo na houby příliš hojné. Tedy alespoň ne v jejím kraji. A tak když jí, vášnivé houbařce, vyprávěly kamarádky, jakou u nich v podhůří mají úrodu, hned se tam vypravila. „Moc jsem se těšila, jak si nasbírám všechny ty hříbky, křemenáče a lišky, o kterých holky tak básnily. Ani jsem dospat nemohla. Škoda, že ani jedna z nich neměla čas, aby mi ukázala svá místa. Ale co! Já mám na houby čuch, najdu si je sama, holedbala jsem se,“ začíná s vyprávěním Jana, která byla skutečně úspěšná. Za půl druhé hodiny už měla skoro plný košík. Jenže tak trochu zapomněla, že není ve známém prostředí.

dad

„Šla jsem dál a dál a jako v transu objevovala stále nová místa. Až když jsem s uspokojením koukala na svůj úlovek, došlo mi, že vlastně vůbec nevím, kde jsem. Všude kolem les a nikde ani živáčka. Ani silnice nebyla slyšet, což mě dost znepokojilo. Vytáhla jsem z batůžku mobil, ale byl totálně bez signálu. A tak jsem si řekla, že prostě půjdu, a přece musím vyjít někde v civilizaci. Kdekoliv. Jenže po třech hodinách bloudění a hledání signálu jsem byla vyšťavená stejně jako můj telefon. A pořád v hustém lese, kde se navíc začalo šeřit. Byla jsem totálně v háji a začala propadat panice. Já se odsud nikdy nedostanu, běželo mi hlavou, a já si sedla na pařez a regulérně se rozbrečela. Mezi vzlyky jsem se pomalu začínala modlit. Ne že bych byla věřící, ale v takové chvíli vám nic jiného nezbyde,“ popisuje perné chvíle.

Když už pomalu vzdávala i to, stalo se něco neuvěřitelného. „Najednou mnou projel pocit, že mám zvednout oči, a já ho poslechla. To, co jsem viděla, mi ale vyrazilo dech. Stál tam můj táta! Jenže ten už je deset let po smrti! Zalapala jsem po dechu a zeptala se ho, co tady dělá. Neodpověděl. Jen mi pokynul rukou, abych šla za ním. A já šla, jako ve snách. Ani nevím, jak daleko jsem ho následovala, ale když se na obzoru objevila světla vesnice, byla jsem štěstím bez sebe. Jenže poděkovat už nebylo komu. Můj táta zmizel stejně rychle, jako se objevil,“ vypráví svou neuvěřitelnou příhodu Jana. Ta zaklepala na první dveře a poprosila o pomoc.

„Pán z toho domu mě odvezl k mému autu, které bylo asi deset kilometrů daleko. Byla jsem mu neskutečně vděčná. Celou cestu se mi ale třásla kolena. Ani nevím, jestli z toho bloudění, nebo neuvěřitelného setkání. Byl to skutečně duch mého táty, nebo jen výplod mé fantazie v krizové situaci? Nevím a ani se to nikdy nedozvím. Od té doby ale věřím, že skutečně může mezi nebem a zemí něco být,“ svěřuje se Jana.

Čtěte také:

Reklama