Mila redakce,

kdyz jsem cetla dnesni vas uvodnik, tak mne jedno tema skutecne napadlo. Do jiste miry totiz souvisi s tim, co se dnes stalo Radkovi. Navrhuji tedy tema:

ORIGINÁLNÍ ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ

nebo tak nějak podobně. A pokud se to bude hodit, posílám i svůj příspěvek.
A k němu jen malý úvodník:

Tehdá jsem ještě obývala školní lavice, a nejenom mysl byla otevřená pro poznávání světa. Bylo to i srdce. A v něm jako střípek v Kájově oku uvízl spolužák jménem Tomáš. Dělila nás od sebe spousta věcí - on byl nejvyšší, já nejmenší - ale zároveň spousta nás zájmů nás spojovala - hudba, tanec. Mé srdce po něm prahlo, ale i v té dětské mysli jsem měla na paměti jedno:
Tomáš ne se všemi dívkami vycházel. Nedokázal tolerovat ženskou blbost a možná naivnost. A já jsem byla ta výjimka, se kterou se bavil a kterou do jisté míry respektoval. Dodnes nevím proč, ale nechtěla jsem o něj přijít jako o dobrého kamaráda, tak jsem se mu nikdy svoje city neodvážila říct.
Psala jsem básničky, snila - a zůstalo jen u toho. Jenže srdce se ho
potřebovalo nějakým způsobem "zbavit", abych na něj jako na potencionálního nápadníka mohla zapomenout. A tehdy se zrodil příběh, který jsem se slzami v očích napsala jedním dechem. Na papíře zabral 4 stránky a to byl pro mne v té době opravdu výkon. Bylo to jakési mé virtuální rozloučení.

Onen příběh jsem pak ještě použila v jedné slohové práci a krom toho, že jej moje třídní poškrtala červenou tužkou, protože jej vůbec nepochopila - část přečetla i před Tomášem. Tehdy jsem byla u ní v kabinetě a ona mi četla větu jednu z posledních vět onoho vyprávění. Tomáš do kabinetu stačil zaslechnout jen: "...a potom jsme šli do hospody." S jeho krásným úsměvem mi tehdá položil
otázku: "Tak do hospody, jo? :-)" Přiznám se, byla jsem beze slov a musela jsem se opravdu "držet" - chudák něvěděl, že se v té větě mluví o něm.

Třeba se jednou odhodlám k tomu, abych mu umožnila nahlédnout do příběhu a do básniček, které byly adresovány jen a jen jemu. Třeba ne. Zatím nemám odvahu. Možná je to chyba. Platonicky jsem jej vydržela milovat až do druhého ročníku na vysoké škole - tedy devět let. Díky tomu, že jsem vzdala boj o jeho srdce, přála jsem mu a přeji, ať najde ve svém životě tu pravou. Kdo ví, co by bylo dnes, kdybych svoji lásku řešila jinak...


Pekny den preje vase ctenarka Bohumila Kulichova (bokul)

PS: Onen pribeh je zde


Milá bokul, děkuji ti za tvůj příspěvek k dnešnímu dni a jako poslední ti dnes posílám za odměnu dáreček.

V mailu ještě zůstalo nemálo vašich příspěvků, a proto pokud jste ode mne nedostali mail nebo jste svůj příspěvek nenašly ve vydání, nezoufejte. Merylka možná právě to vaše vybere do vydání zítřejšího.

Přeji krásný zbytek čtvrtečního dne a krásnou noc...

Reklama