Jít pěšky do Santiaga byl velmi spontánní nápad. Ze dne na den jsem se rozhodla, že si koupím letenky, batoh a spacák a pustím se do nového dobrodružství. Proč? Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, odpočinout si od každodenního kolotoče, a hlavně jsem chtěla ve svém životě udělat něco úplně sama, na vlastní pěst, a hlavně jen a jen pro sebe. To všechno se povedlo dokonale a na jedničku. Nelituju ani jednoho dne na cestě, puchýřů (a že jich mám požehnaně), toho, že jsem odjela sama, ani únavy, které se na této pouti nevyhnete. Ušla jsem celých 302 kilometrů a změnilo mi to život. Jsem lehčí o tolik myšlenek a zase šťastná.

Z Porta do Santiaga

Cest do Santiaga je hned několik. Já si zvolila trasu Camino Portugés de Costa, tedy trasu vedoucí po pobřeží. Z krásného Porta až do mého španělského cíle. Lákal mě pohled na oceán, příroda i ideální vzdálenost. Tato pouť má celkem 12 etap, které se dají opravdu bez problému za 12 dní ujít. Já měla času více, a tak jsem si mohla dovolit strávit pár dní v Portu a užít si jeden den na pláži a trochu odpočinout svým nohám. Rozhodla jsem se totiž, že i přes samotnou náročnost tohoto výletu jsem stále na dovolené, a tak si ji užiji plnými doušky.

Každý den je originál

Pokud vás, podobně jako mě, uklidňuje pohled na rozbouřené vlny, tato trasa je pro vás jako stvořená. Kromě toho jsem byla nadšená z toho, jak rozmanitá krajina, příroda i trasa každý den je. Jeden den putujete po dřevěných cestách a kocháte se plážemi, ten další procházíte jednu roztomilou vesnici za druhou, jdete lesy a stoupáte do náročných kopců nebo míjíte lány vinic a ochutnáváte místní víno...

Kdy vyrazit?

Do Santiaga se můžete vydat kdykoliv vás napadne! Poutníci vyrážejí na podzim, přes Vánoce, na jaře nebo jako já, během léta. Přelom července a srpna jsem si zvolila hlavně kvůli stabilnímu počasí. Ale nezvládáte-li horko, které v těchto měsících bývá opravdu velké, raději zvolte chladnější období. Stejně tak se v létě musíte psychicky připravit na fakt, že podobný nápad má výrazně více lidí než během upršeného listopadu. Vzhledem k tomu ale, že pobřežní trasa není tak populární, jako například Camino Francés, rozhodně jsem neměla pocity davového šílenství a byly dny, kdy jsem potkala třeba jen dva poutníky.

Jak se na trase orientovat?

Trasa je naprosto skvěle značená. Od začátku až do konce. Celou dobu sledujete žluté šipky nebo typickou svatojakubskou mušli a nehrozí vám, že zabloudíte. Já se přesto vybavila, jako moderní osoba s chytrým telefonem, aplikací Mapy.cz a všem ji vřele doporučuji. Právě zde je celé Camino perfektně značené.

Kde bydlet?

Po cestě, vždy přibližně každých 15 – 20 kilometrů, narazíte na ubytování pro poutníky. Říká se jim albergue. Dělí se na veřejné a soukromé. Albergue veřejné jsou opravdu levné (cena se pohybuje okolo 5 – 7 eur za noc), soukromé mají vyšší cenu (kolem 12 – 15 eur). Já volila, až na pár výjimek, albergue soukromé. Noc v kostele nebo v suterénním prostoru s 32 palandami jsem trávit už nechtěla. Tato ubytování mají svá pravidla – musíte být poutník na cestě do Santiaga a mít speciální poutnický pas, tzv. Kredenciál, do něhož po cestě sbíráte razítka (dají se sehnat v kostelích, kapličkách nebo třeba v kavárnách), v albergue můžete přespat jen jednu noc a opustit jej nejpozději do devíti hodin ráno, nepřijímají se rezervace, takže, kdo dřív přijde, ten má kde nocovat. Ale tak jako tak se musíte připravit na to, že spíte v partě cizích lidí a chrápání je mnohdy opravdu silné.
Další variantou je stan nebo noc pod širákem. To jsem zavrhla hned ze dvou důvodů – šla jsem sama a tolik odvahy nemám a pak bylo také v noci poměrně chladno.

Jak se stravovat?

Jídlo, to byla velká starost mých rodičů i kolegů. Nebojte, hlady neumřete! Já byla vybavená na snídaně a nesla jsem si na každý den proteinový prášek, z něhož jsem si každé ráno umíchala kaši. To byla přesně ta energie, kterou jsem potřebovala. A bylo to určitě lepší, než si koupit cestou koblihu. Pak jsem, na rozdíl od ostatních poutníků, neobědvala a jedla jsem až v cílové destinaci. V albergue jsem si nevařila (ale můžete), buď jsem si koupila něco v obchodě nebo jsem s dalšími lidmi vyrazila na večeři. A vzhledem k tomu, že jsem šla po pobřeží, byl by hřích neochutnat nějaké mořské plody. Možností je tedy mnoho.

Co si zabalit?

O balení na takovou pouť vám připravím samostatný článek. Já, jako poutník začátečník, jsem byla totiž vybavená hodně a můj batoh byl těžší, než bylo nutné. Přípravu tedy rozhodně nepodcenit.

Mé pocity po návratu

Jak jsem psala výše – pouť do Santiaga mi změnila život. Vyrážela jsem „obtěžkána“ mnoha myšlenkami, které mě velmi tížily a plánovala jsem je cestou rozseknout. A víte, co? Ani jsem si na ně nevzpomněla! Má hlava byla úplně lehká a vše jsem dokonale hodila za hlavu. To bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát.
Šla jsem sama, přesto jsem sama nebyla nikdy. Putovala jsem s partou Němců, se Španělkou, seznámila jsem se lidmi z Nového Zélandu, Chorvatska nebo Maďarska a strávila poslední dny s tím nejlepším parťákem z Itálie. Získala jsem nová přátelství, potrénovala angličtinu a mám tolik zážitků, že snad už ani nevím, co bylo lepší.
Ale to nejdůležitější. Poznala jsem sama sebe zase z trochu jiného úhlu. Zjistila jsem, že opravdu nejsem z cukru, že mám v sobě více síly a životní energie, než jsem si myslela. Došlo mi, že štěstí můžete najít na velmi nečekaných místech a najít potřebný klid od toho uspěchaného života. Protože cestou do Santiaga jdete, jdete a zase jdete a ten cíl, ten za to opravdu stojí!

Mohlo by vás také zajímat:

Reklama