Po zasněžené pláni hnal vítr čerstvý sníh. Princezna v kožíšku mhouřila oči a snažila se zahlédnout víc. V mlze a fujavici nebylo vidět víc než na pár kroků, ale stíny jako by tančily kolem mohutné postavy. Nebudu vás napínat… byl to medvěd. Lední.

 

            A to bylo báječné, protože princezna už dlouho měla problémy se identifikovat ve společnosti (ve společnosti Norů) a prudila celou rodinu vyprávěním o květinách. Takže medvěd, kterému se v oku (tak zblízka se bavili) odrážel jabloňový sad, jí přišel děsně vhod.

 

            Medvěd pochopitelně nebyl žádný nýmand, to by pak autorovi na konci hraprovalo s hepáčem, takže vám narovinu říkám, že šlo o prince. Ani neměl kolem huby zbytky od večeře. Taková sexy čarodějnice v korzetu ho zaklela a nikdo jiný než opravdu milující žena ho nemohl vysvobodit. Takže teď vidíte, jak se nám to pěkně sešlo. On po tom zakletí zdrceně prchal pryč ze své země a koho to najednou nepotká.

 

            Chci tím jen říct, že pohádky mě fascinují od malička. V současné době se soustředím nejen na ten veget, když si člověk s knížkou zaleze někam do nory (ne Nory). Teď, během Vánoc, si hlavně užívám to tavení lidové slovesnosti do televizní tvorby. Musíte na to teda mít hodně zvláštní náladičku. Fakt zvláštní.

 

            Existuje asi pět pohádek ve filmových archivech celého světa, kde se autorům podařilo zachytit poezii, moudrost, naivitu, humor a kouzla jako by vyprávěli odjakživa. O Vánocích dávají hlavně ty ostatní. A tady se vyplatí mít deviální smysl pro humor, který běžnému člověku pomáhá přežít rodinné návštěvy, oblékání řvoucího dítěte do třetí zateplené kombinézy v OD Kotva a sledování řemeslníka prořezávajícího při výměně okenní kličky nově položený koberec. A pokud dokážete ještě přijmout s otevřenou náručí růžové zateplené tepláčky se štěňátkovou výšivkou a ucedit jen: „No vidíš!“ jste ti praví kádři na zvládnutí televizní pohádky.

 

            Jste nervózní, co bylo s tím medvědem? Vzali se. Ona s ním měla tři děti a celou dobu ho neviděla, aby nad ním znovu nezískala moc ta čupr čarodějka. Po letech (a třech dětech) už děj trochu stagnoval, takže jí najednou napadlo, že se přece jen koukne. A bylo to. On pak byl zavřený na docela příjemně rustikálně zařízeném hradě a ona ho šla v noční košili vysvobodit. Jemu nosila večeře ta paní v korzetu a Ona zatím lezla v ledové vodě, po skalách a nakonec i kolmo severní stěnou… aby ho vysvobodila. A pak musela ještě udělat hodně věcí a nakonec se jí to podařilo. Takže ten princ mohl jít domů a místo čarodějnice v sexy korzetu mohl žít až do smrti se svojí odbarvenou tuctovkou a třemi dětmi. To mi, prosím vás, řekněte, co z tohohle plyne za poučení? Já to snad ani nechci vědět.

 

            A to schválně nerozebírám nic z Barrandova. Žádné tři stromy, studiová vichřice a Vašek převlečený za jezevce. Jestli vaše holčička viděla tu pohádku s medvědem, za pár let, až bude jak fretka pobíhat mezi kuchyní, dětským pokojem a koupelnou, zatímco její muž se bude muset zdržet v kanceláři nad uzávěrkou s Blaženkou… jako když to najde! Co myslíte, pojede ho metrem v noční košili hledat, nebo díky sedmimílovým botám začne s dětmi nový život ve Venezuele?           

Reklama